Redakční ping-pong I. - Dveře (část třetí)

Slyšíte také to záhadné "klap, klap, klap"? Kdo je Marinella? A kdo je žena z obrazu? Kolik Vám toho asi Jane Pat ve své části Dveří prozradí?

Když se ráno probudil a pohlédl na obraz, žena z něj byla pryč. Ihned si uvědomil, že to znamená jen jedno. Tento obraz není jediným, na kterém je ta babizna namalována. V první chvíli byl rád, že se mu teď nikdo nevysmívá a on si může v klidu, přemýšlet nad záhadou obrazu a Marinell. Po chvíli si ale uvědomil, jak hořkou příchuť může pravda mít. Bez té zpropadené ženské se dál nepohne.

Sedl si na zem, pozoroval obraz a nechal své myšlenky volně plynout. A tak přemýšlel a přemýšlel, až se mu před očima začala mlhavě zjevovat ponurá vstupní hala s obrovským botníkem ověšeným pavučinami a červeným pláštěm přehozeným přes něj. Ještě než se výjev rozplynul, stihnul si všimnout prostorného schodiště, na jehož vrcholu stála postava se zářící hůlkou v ruce.

Obraz se změnil a on stál v jemu již důvěrné známé místnosti. Na stěně visel týž obraz jako nyní, avšak barvy tapet byly mnohem jasnější, a vše bylo tak nějak novější. U okna stála malá černovlasá holčička a dívala se kamsi do dáli. Náhle se odkudsi ozvalo: klep, klep, klep. Holčička se vyděšeně podívala směrem ke dveřím. Klep, klep, klep. Holčička se vrhla pod postel. A znovu ještě silněji klep, klep, klep… 

Edgar se s trhnutím probudil. V uších mu stále znělo to podivné klepání, vstal, promnul si oči a podíval se ven z okna. Sluneční paprsky právě měnily zlatou barvu v bronzovou a červenou. Už zase byl večer. Vzpomněl si, že dnes ještě nic nejedl a vytáhl hůlku. Klep, klep, klep. Poslední část jeho snu mu stále zněla v uších. Nebo to nebyl sen? Klep, klep, klep.

"Kdyby nám alespoň předložili nějaké kvalifikační osvědčení..." začal strýc Vernon, ale Harrymu už došla trpělivost.

Vrhl se ke dveřím, začal do nich bušit a lomcovat s klikou. „Haló, je tam někdo?“ Už se nesnažil zakrývat rozrušený hlas. „No, tak odpovězte?“. Klep, klep, klep… „Marinell!!?“, někde v dálce se ozvala dutá rána a pak nastalo hrobové ticho.

„To jméno už nikdy takhle nevyslovuj!“Ostrý přísný hlas přeťal nastalé ticho jako blesk tmavou oblohu. Donutilo ho to se otočit a vzhlédnout k ženě, kterou dnes celý den neviděl. Vrhala na něj zlostné pohledy.

„Proč?“Vyštěkl na ni.

„To je jedno!“rozkřikla se „to jméno už prostě nikdy neříkej!“

„No dobrá, ale nejprve mi musíš pár věcí vysvětlit.“

„Já ti nemusím nic vysvětlovat! Jestli se odsud chceš někdy dostat, tak mne poslechneš.“ Než na to stačil jakkoli reagovat, žena zmizela.

Ještě několik minut Edgar stál na místě a zíral na prázdný obraz. Až jeho kručící žaludek mu připomněl realitu. S pomyšlením, že s plným žaludkem vše půjde líp, pozvedl hůlku a začal čarovat.

Brzy nashledanou s částí od Nebeho Mechachy!