Otázky kulatého stolu

„Tak vás všechny vítám, milí redaktoři! Teda tu polovinu, která dorazila,“ rozhlédnu se kolem redakčního stolu. Účast je nevalná. Samozřejmě Stephi, která zvýšila počet stránek ve svém zápisníku o polovic. Po její pravici sedí Jane Pat, v jedné ruce brk, v druhé knihu, jedním okem se dívajíc na mne, druhým do knihy. ‚Tohle jí budu muset zatrhnout,‘ pomyslím si, protože kdyby se jí rozjela oka, třeba by už tak dobře nepsala… Vedle Janie se usadí Nebe. Jako vždy leští camrál, tváří se, že už teď jsem toho řekla víc, než jsem musela, ale pokaždé to doplní šibalským úsměvem. Poslední, která se dostaví a zabere své místo u kulatého stolu, je Jasmínka. Naditá taška přes rameno mi dává tušit, že je zase až po uši zblázněná do cestopisů.

+rozevřu složky+

„Tak co tady mááááme…  Ano, ano… Minule jsme zapomněli na Otázky a odpovědi. Takže co přišlo do redakce, popřípadě vám soukromě?“ začnu vyzvídat a už se předem děsím toho, že nepřišlo nic…

„Noooo…,“ začne Stevie nesměle, „já bych tady něco měla.“ Otevře svůj zápisník, odkašle si a vypadá, jako by přemýšlela. Okamžitě ji prokouknu, ráno se mi zápisníkem chlubila a byl prázdný. „Takže… jedna… jedna nebelvírská studentka… se ptá… ptá se…. ehm…. ptá se na to…,“ Stevie začne dělat, že to po sobě nepřečte, „ptá se na to,“ dodá najednou, „jestli spíme dost… Když jsme jako ti vytížení studenti a redaktoři současně.“

Uchichtnu se do dlaně, aby mě nikdo neviděl (=kašlání), věděla jsem, že si to Stephi vymyslí, jen aby redaktory navnadila a článek se tak „naplnil“, ale že to bude takhle ‚originální‘ otázka, to jsem netušila…

„Já čtyři a půl hodiny,“ ozvu se.

„Já pět,“ dodá hned Stephi.

„Pět až pět a půl,“ podotkne Janie.

„Šest.“ (Jasmí)

Všechny se otočíme k Nebovi. Ten jakoby usilovně počítá. Pak ze sebe vypraví: „Dvanáct.“ Janie vyplivne kafe, které zrovna upíjí, a to mi přistane rovnou na rozevřených poznámkových deskách. Začnu katastrofu likvidovat. Otázka to sice byla spíše zoufalá, ale něco přinesla – rozevřu blok a napíšu si: ‚Přidat Nebelbrachovi práci.‘

„Taky bych jednu měla!“ podpořím Stephi, „tady se jeden… hm… profesor, který nechce být zveřejněn, ptá, jestli bychom mu nevytvořili rubriku o něm,“ podívám se do davu.

„Tak to jako fakt nevím…,“ začne Jasmína. „Víš co? Napiš mu, že ne, že máme tolik rubrik, že bychom s nimi mohli otapetovat bradavický hrad.“

„A… A…. no, to…,“ vyblekotá Jane, pak rychle vstane a odběhne do malého kumbálu napravo. Vrátí se po chvíli a nese štos svázaných starých vydání Lví tlapou. „Pošleme mu komplet první ročník. Třeba ho to potěší. A já o to nebudu pořád zakopávat.“

+vejde kolejní ředitelka Betelgeuse Orionis+

„Dobré ráno, studenti! Jsem si říkala, že jsem slyšela někoho brzo odcházet! A vy už schůzujete! Přišla jsem vám jen donést ten slíbený článek. Jo a vybrala jsem vám sovinec. Byly tam tři sovy,“ posadí se a nalije si niokao.

Jasmína rozbalí první pergamen:

„Vážená redakce, jsem vytížený zaměstnanec Gringottovy banky a moje služební cesty vedou často na Měsíc nebo na Mars. Uvažujete o rozšíření distribuce i na okolní planety?“

Všem se objeví ve tváří děsivý výraz. Tak nad tím jsme nikdy nepřemýšleli!!! Ani já to nevím!!! 

Profesorka Orionisová sáhne po bločku, do kterého Stevie zapisuje otázky a odpovědi, vytáhne si brk a dá se do psaní, polohlasně čte: „Vážený zaměstnanče, o distribuci na jiné planety jsme se již snažili. Bohužel v našem snažení nám stojí v cestě ona záhadná gravitace. Všechny výtisky vyloženě uletěly! Nebo se jim tam jen nelíbilo? Nevíme, přesto náklady na tisk byly oproti zisku mnohonásobně vyšší. Takže dokud tamní ministerstvo tuto situaci nezačne řešit, bude naše působnost pouze tady na Zemi. A Vám nezbývá, než si zemský výtisk opatřit vodítkem a vodit ho zasebou.“

Všichni vybuchneme smíchy, profesorka se spokojeně opře o opěradlo křesla, a zatímco nás pozoruje, upíjí horký nápoj.

„Jéé, hele, tenhle bude asi docela ujetý,“ rozesměje se Nebelbrach, „prý: Jednoho dne v parku našel jsem Lví tlapu. Ležela tam mnoho dní, ale východní teda nebyla. Můžu se dozvědít, jak dlouho už tento časopis vydáváte? Váš čtenář Ludolf.“

Otevřu svůj zápisník, abych to spočítala, načež zjistím, že to silně žalostně překračuje mé schopnosti, pak se natáhnu k madam Bete a převezmu blok a brk. „Náš Ludolfe, Lví tlapou se začalo vydávat v dobách, kdy Vy jste chodil po houbách a Stephi byla v počátcích svého hypochondrovského seznamu nemocí. Takže to bylo hodně dávno!“

Stephi sáhne po bloku a přetáhne mě jím.

„No co, no,“ ohradím se se smíchem. „A co tam máme jako poslední?“

Janie Pat se vrhne na poslední pergamen: „Chtěla bych se zeptat, jestli byste nemohli založit rubriku jenom o famfrpálu? Jsem jeho veliká fanynka a tímto zdravím i kapitána Nebelbracha Mechachu.“

„Jasně…,“ protáhne Jasmí poslední slabiku, „a holky zase utřou…“

„Tak Nebi, co ty na to?“

Nebe se natáhne pro bloček: „Ahoj fanynko, no to bychom teda mohli! To je nápad! Můj nápad! A teď běž a svolej sto švadlenek, dvě stě vyšívaček a tři sta krajkářek… tedy, co to kecám? Samozřejmě… přikládám fotku s podpisem!“ potěšeně se podepisuje na svůj obří portrét.

„Hele, Nebe, nechceš se podepsat nám všem?“ dobírá si ho Jasmína.

„No jasně!“ vytáhne Nebík fotky a dá se do práce.

„Jeden zápas? Dvě na dvě a Stevie zapisuje?“ zeptá se profesorka Bete.

„Ano!!!“ vyhrkneme všechny svorně a hned za ní utíkáme na famfrpálové hřiště nezajímajíce se, že porada neskončila. Porada? Cože? Jaká porada?!

Pro LT

NzL