Když svatební zvony vyzvání - reportáž ze svatby Aničky Salomeové

Sobota 24.7.2010, sedm hodin ráno. Spolu s Nebelbrachem Mechachou scházíme z dívčích a chlapeckých ložnic nebelvírské věže, abychom se jako zástupci nebelvírské koleje a redakce Lví tlapou zúčastnili svatby zmijozelské studentky Aničky Marie Salomeové. Protože byl ženich mudla, i svatba se konala u mudlů, a to v rodné vísce Aniččině - v Janovicích okresu Frýdek-Místek.  Kouzelnická přeprava nás dostala pouze na ostravské vlakové nádraží, kam jsme se přesunuli krbem v komnatách kolejní ředitelky Betelgeuse, která nám ještě na poslední chvíli, kdy už jsme stáli v krbu, starostlivě podala horké koláčky k snídani a pár mincí na útratu. 

Orientace v mudlovské dopravě nám nečinila problémy. Oba více či méně pocházíme z mudlovských rodin a na "vlaky" a "autobusy" jsme zvyklí, i když nyní holdujeme spíše krbu a košťatům. A přestože Aniččin nastávající ví o tom, kdo ve skutečně Anička je, jeho rodina nikoliv, proto jsme nemohli přiletět v plné parádě na svých Forcerech. Rozhodli jsme se, že budeme důslední a budeme se chovat jako mudlové. Kouzelnicky pak Aničce vyjádříme hold jen náznaky, abychom ji nevyzradili. Z toho důvodu jsme vyrobili přáníčko bez vyskakujících a zpívajích živých skřítků, ale zato ve zmijozelské barvě, a ráno v 7:15 navštívili snad jediné otevřené květinářství, kde jsem si poručila uvázat kytici v červené, zelené, žluté a modré barvě. Květinářka mi sice vyhověla, avšak nezapomněla mi sdělit, že "kdyby šéfka viděla, že vážu něco tak k sobě se nehodícího, bez špetky vkusu, vyrazila by mě!". No což, náš zákazník, náš pán, ne? Ale kytičku jsme měli! A myslím že hezkou!

(květina)

Pokud jsem si myslela, že sehnat květinu v sobotu ráno bude největší problém, dost jsem se spletla. Problém bylo to, že nás autobus z Pržna vyhodil sice v Janovicích, ale v Janovicích na úplně opačné straně, než se měla svatba konat. Nás tedy čekala cesta lesem, polem a bůhví čím ještě, v nažehleném světlém oblečení a botičkách na podpatku za hříšné galáče pro epes rades příležitosti! U Morgany, kdybych to tušila, jela bych v kanadách a v rudých oteplovačkách, ve kterých se madam Orionisů prodírá houštím Zapovězeného lesa na podzim k testrálům... Nevím, jestli to bylo štěstí či smůla, avšak na autobusové zastávce jsme potkali místního dědu, nejspíš kouzelného dědečka, který už měl ale své roky, takže když jsme se ho zeptali, kudy do Janovic ke kostelu, vypadal minutu jako Neville, který se snaží vzpomenout si na heslo do věže. Pak ze sebe vysoukal, že je to pěkná štreka, několik kilásků prej, ale jestli je svatba až v jedenáct, že to stihnem. Máme jít kilometr a pak odbočit vlevo, a... pak jsme to zapomněli. Odbočku vlevo jsme sice našli, ale asi po 40 metrech, tudíž jsme usoudili, že to ona nebude, a šli dál. Po kilometru odbočka nebyla. On ten děda byl beztak nějaký rušič, šotek, který rozhodně nechtěl, abychom došli. Zůstali jsme s Nebem stát a přemýšleli, zda se vrátit či pokračovat. Vysvobodily nás dvě místní farmářky. Poslaly nás rovnou za nosem a ještě dál a nezapomněly na upozornění, že půjdeme blátem. Ráda bych zde popsala svůj výraz v tu chvíli, leč je to nemožné. Ale je mi mě líto ještě teď.

Po několika minutách chůze jsme se dostali do míst, kde už bylo možno spatřit vesnici. Kostel se zdál tak daleko! 

(pohled na Janovice a kostel)

Nebyla jsem si jistá, jestli to ujdem a nebyla jsem si jistá ani tím, jestli to přežije kolejní maskot lvice AMMA, která bojuje s vážným poškozením páteře, ale které jsme chtěli udělat radost a vzali ji s sebou. Hlavně taky proto, aby nás Anička v davu poznala.

A tak jsme ťapkali polem nepolem, lesem nelesem, ale v hlavně v blátivých loužích, které nebylo možné obejít, vysmívaly se nám do obličeje a jako naschvál nám chystaly léčky, do nichž jsme zajížděli jako do másla. Strastiplná cesta však netrvala věčně. Brzy jsme se dostali na silnici a pak už stačilo jen v klídku dojít ke kostelu. Když jsme tam konečně dorazili, částečně za poprchávání, byli jsme zpocení, smrdutí, ale natěšení na to, jak to asi bude nevěstě slušet. Do obřadu zbývala hodina. Najedli jsme se. Apetit nebelvírských je nekonečný. Kolem kostela se mezitím začal ochomítat fotograf a postupně i pár svatebčanů. Kytička na klopách a halenkách pozvaných byla kombinací bílé a světlemodré, všichni vypadali spokojeně a očividně se na svatbu hodně těšili. A pak, aniž to kdokoliv čekal, se ozvalo troubení aut projíždějících vesnicí, které trvalo několik minut. Hosté vystupovali a řadili se ponejprv do špalíru před kostelem, kde se čekalo na nevěstu. Družičky měly stejné šaty, ženich a jeho nejbližší kravaty v modré barvě. Když jsme se konečně vynadívali na tu krásu, přijela ta nejvíc očekávaná - princezna nevěsta Anna Maria Salomeová.

(nevěsta pod paraplíčkem a ženich)

(nevěsta)

(nevěstin účes plný dlouhých blonďatých loken)

Všichni jsme se přesunuli do kostela, kde jsme čekali, až se svatební průvod budoucích manželů, rodičů a svědků seřadí. Donutila jsem Nebeho, aby schoval hůlku, vytáhla si několik kapesníků a jako ostatní čekala na začátek obřadu. Pokud byste doufali, že uslyšíte nějakou kouzelnickou, omyl. Zazněl mudlovský svatební pochod, během něhož nevěsta prošla za svým milým až k oltáři, takže její pravá totožnost nebyla ani nyní širé veřejnosti prozrazena. U oltáře si Anička a její nastávající vyslechli krásné Ave Maria.

(Omlouváme se za kvalitu fotek, ale nevěsta kráčela rychle, osvětlení nebylo ideální a ideální už vůbec nebylo zařízení, kterým jsme mudlovské snímky pořizovali.)

(nevěsta prochází uličkou)

(cesta k oltáři)

A pak už obřad mohl začít. Četlo se z Bible, naslouchalo se zvuků varhan, ale hlavně oddávajícímu, což byl - jak se sám přiznal - ženichův strýc. Celý obřad měl velmi pozitivní a radostný nádech. Dokonce ani nervozita z nikoho - snad krom stydlivě se usmívajícího ženicha - nebyla patrná. Nevěsta se šťastně usmívala po celou dobu, až konečně došlo na manželský slib, následné "ano" a první novomanželský polibek. Celý obřad nevěsta zakončila vítězným gestem, které neumím popsat, ale ráda Vám ho na nějakém sraze ukážu. +rozesměje se+

(obřad)

(manželský slib)

(polibek)

Obřad to byl krásný, dojatě jsme s ostatními šli manželům pogratulovat. Nevěsta okamžitě poznala, že patříme k té "druhé straně" (nevím jak to, zase tak nápadní jsme nebyli!!! Když nepočítám velkého lva AMMU v náručí), upřímně se nám svěřila, že je ráda, že dorazil někdo "od nás", a pak se s ženichem vydali špalírem k východu z kostela, svatebčané je zasypávali bublinkami z bublifuku s figurkou ženicha a nevěsty. Posledním "kostelním" úkolem bylo složit rozloženou postel a povléct ji. To se po šíleně dlouhé době zdařilo a mohlo se pokračovat dobrým jídlem pitím, křepčením až do nejtemnější noci a pak... ale ne, skončíme tím tancem, to by stačilo.

+zaklapne bonzbloček+

Upřímně doufám, že budeme mít brzy možnost zúčastnit se další svatby, třeba tentokrát nebelvírské. +přemýšlí, kterou nebelvírskou profesorku by šlo hned teď provdat+ Ha! Už vím! +rozesměje se+ Každopádně, už teď můžeme slíbit, že až pomine doba, kterou bychom nevěstě měli nechat, aby si zvykla na svou novou úlohu, přineseme Vám s Aničkou exkluzivní rozhovor a snad se nám povede vyprosit kvalitnější fotky!

REDAKCE LVÍ TLAPOU A CELÁ NEBELVÍRSKÁ KOLEJ PŘEJÍ NOVOMANŽELŮM JEN TO NEJKRÁSNĚJŠÍ DO SPOLEČNÉHO ŽIVOTA!

Připravila: Niane z Libelusie