Jak šel Očes Mydlinka k volbám

 Vážení a milí čtenáři!

Konečně jsme se rozhodli odpovědět na všechny dopisy, kterými jste nás žádali o večerníček pro dospělé! Máte ho tady! Nedělní chvilka poslechu či počtení od Stephi de Morney! Nohy do lavóru, kafe do rukou, zabalit do deky a bavit se u kouzelnického Švejka!

(na výběr máte mezi čtenou a poslechovou formou)

Jak šel Očes Mydlinka k volbám

     Být kouzelníkem a žít v absolutním utajení v mudlovském světě není žádný med. Musíte si dávat pozor na pusu, na hůlku, na koště i třeba na kapesník. Cože? No ano, i na kapesník. Kterýpak mudla kdy viděl kapesník, který vám jen tak sám od sebe utře nosánek? To se ví, že žádný. A v tomto utajení žije i náš milý přítelíček kouzelníček Očes. Že jste o něm nikdy neslyšeli? No vidíte, jak se umí dobře maskovat. I když v jeho případě se mi tomu nechce ani věřit.

     Jak někteří ví a jiní zase neví, před nedávnem proběhla v mudlovském světě taková akce. Jak se tomu jenom říká… volby! Ano, ano, volby to byly. Vysvětlovat pravidla by bylo na dlouho, podstatné je, že Očes se jako právoplatný občan našeho státu vydal k volbám taky. Ministerstvo mělo pak plné ruce práce s tím, aby zahladilo všechny stopy (i ty blátivé). Pohodlně se usaďte, vezměte si šálek něčeho dobrého a přečtěte si, jak to tenkrát bylo, když kouzelník Očes šel volit.

     Pro mudlu a kouzelníka v mudlovských věcech zběhlého jsou volby věc celkem jasnou. Několik měsíců před samotnou akcí probíhají různé „mítinky“ a politici se snaží nalákat na svou stranu co nejvíce voličů. Nikoho z nás nikdy nenapadlo, kolik úskalí slovo „volit“ má.

     Když toto slovo poprvé uslyšel Očes (uslyšel není dobře řečeno, spíše si ho přečetl v zaručeně pravdivých periodikách), podrbal se ve vlasech, periodika odložil a zamyslel se.

    „Slovo volit, to je jistě od slova vůl!“ a protože žil na malé vesničce, vyběhl ven a že se půjde těch volů zeptat, co to vlastně znamená. Nehledě na to, že si to přes náves vykračoval v květovaném pyžamu a gumácích, vzal si sebou i hůlku! Hůlka v Očesově rukou byla problém, je problém, a pokud mu ji nějaká „čórka“ nevezme, tak to problém bude stále.

     Dorazil k prvnímu výběhu, kde se páslo několik přežvýkavců. Jestli ti jsou sudokopytníci nebo lichokopytníci, nevím. Očes to taky nevěděl, ale žvejkat teda uměli, to oni jo. Postavil se k ohradě a opřel se. Křik – ááá! No jistě, mudlové do ohrad dávají dráty, které jsou pod proudem. Očes dostal ránu, au. Oklepal se, otřepal se a s uctivou vzdáleností přistoupil k jednomu zvířeti (bohužel, byla to kráva, nikoli vůl).

     „Uctivá poklona! Zdalipak se vás smím tázati, co znamená to slovo voliti?“ pohotově vytáhl bonzblok, bonzbrk a ukazoval kravičce svůj (dávno prošlý) průkaz redaktora z deníku Hrom (obdoba mudlovského Blesku). Kráva si dál přežvykoval svůj kousek trávy. Očes se odvážil o kousek blíže. „Halóó, slyšíte mě? Chci s vámi udělat reportáž ohledně toho volení.“

     Světe div se, kráva promluvila: „Bůůůůů,“ a při této smysluplné větě hodila ocasem směrem k dalším kolegyním. Vlastně kolegům – ve vedlejší ohradě se páslo několik volů.

     „Aha, děkuji. Zeptám se vedle!“ popošel k vedlejší ohradě. Křik – ááá! Dostal další ránu. „Mohu se zeptati alespoň vás, ctění volové, co znamená ono volit?“ napnul ucho, až vypadal jako Dumbo, ale odpověď stále žádná.

     „Panáčku, copak tady děláte v tomhle ohozu? To mi chcete ty voly vyděsit? Koukejte se pakovat, než vypakuju já vás!“ zpoza rohu se vynořil sedlák Jura, pěkně rostlý svalnatec, ovšem v holinách od hnoje – nic moc partie. „Já jsem se chtěl jen dozvěděti, co to slovo voliti pro pány voli znamená,“ ohradil se Očes. Jura se začal smát, až se za břicho popadal: „Ti by vám toho řekli! Však se jmenují jako ti voli, co sedí na hradě. Tu je Vašek, tu je Mirek, támhle vzadu je Jirka, tady Petr – trochu pohublý, měl zažívací potíže.“

     Očes si s Jurou ještě chvilku povídal, vše si pečlivě zapisoval a po chvíli se vydal domů. Od samého přemýšlení se mu z hlavy kouřilo: „Takže mudlům vládnou voli, neuvěřitelné!“ Doma si znovu přečetl článek v novinách a našel onu tajemnou modrou obálku, kterou ukryl do nejtemnější věže svého domu (do sklepa, samozřejmě), protože se bál, že ho verbují smrtijedi. Rozhodl se, že si půjde jednoho vola zvolit taky. Oblékl si svůj sváteční moravský kroj (mimochodem bydlel v severních Čechách), vzal obálku a vydal se na místní úřad. Když tam dorazil, bylo za pět minut dvě odpoledne, volby téměř končily a komise už holdovala zdarma dovezeným chlebíčkům, chlebkům a chlebákům. Očes si význameně odkašlal: „Dobrého odpoledne přeji. Tak jsem tady, abych taky zvolil ty nové voli!“ Polovině komise zaskočilo, bylo slyšet dusivé kašlání z jednoho konce a dávivý smích z druhého konce. Očes stáhl rty, povýšeně se rozhlédl po volební místnosti a znovu opakoval: „Tak kde najdu ty voli, co je jdu volit?“ Teď už to nikomu nepřišlo vtipné, naopak se obličeje všech nehezky zakabonily a jen s notnou dávkou štěstí nevzplanuly Očesovi vlasy. Chudák kouzelníček nevěděl, co se děje. Chtěl volit voli, udělat dobrý skutek pro mudly a oni mu ještě vynadají. No mít volební komise vidle, tak ho s nimi vyprovodí před vrata, i když tam žádná nebyla.

     Očes se vrátil domů absolutně zdrcen. Přešel celou vesnici, dostal několik šoků (které považoval za snahu ovládnout ho kletbou Cruciastus – samozřejmě odolal), bojoval s tajemnými voli, jezeďákem Jurou, a dokonce, dokonce vytáhl i svůj slavnostní oděv. A pak si ani nemohl zvolit své voli? Otřesné! Svalil se do křesla a přemýšlel, což ho stálo značnou energii, takže asi po minutce toho nechal. Svlékl sváteční kroj, oblékl si květované pyžamo a tajemnou modrou obálku opět donesl do sklepa. Když se vrátil zpátky, vytáhl velikou knihu, na které bylo tlustě napsáno – Mudlovské bláznoviny. Svým bonzbrkem si udělal poznámku na volné stránce: „Mudlovští volové nemají rádi, když o nich někdo veřejně mluví, natož aby je někdo volil.“ Knihu uklidil a do postele ulehal s pocitem, že ví o mudlech zase o trochu víc....