Jak lev ke své hřívě přišel?

Milí čtenáři!

Připravili jsme pro Vás další pravidelnou rubriku - Povídkové ankety. Princip je jednoduchý - my položíme otázku a Vy na ni odpovíte v rozsahu pěti vět až tří odstavců. Nejlepší odpověď bude vždy redakci odměněna symbolickou cenou. Těšíme se na Vaše příspěvky - snad zažijete při psaní a čtení tolik legrace jako my při hodnocení! ;-)

Tentokrát jste odpovídali na tuto otázku:

JAK LEV KE SVÉ HŘÍVĚ PŘIŠEL?

Bela Malrin:

Se lvy to máte těžké. Asi každý je zná jako tvory líné na slunci se vyvalující, kteří vysílají své neohřívené družky na lovecké výpravy, do jejichž plodů se zakusují pánové první, zatímco dámy musí počkat.

Jenže tihle plyšáci umí být i děsně zvídaví. To vám jednou přivezli do Afriky vyřazený spotřebič na černou skládku a on to byl spotřebič velmi podivný. Mudlové mu říkají lednice. Nějaký magič musel tu krabici očarovat, páč mrazila v africké hicu i bez elektřiny. A pointa? Lev přišel, vstrčil hlavu v mlsném očekávání a tak ho střepala zima, že mu z toho vzrostlo hřívisko.

Jessamine Keats:

O lvovi a jeho hřívě jsem samozřejmě slyšela spoustu historek, ale pravdivá je jenom jedna jediná, která když už nic, tak aspoň dává smysl. Původně lev nebyl lev, byla to spíš jenom taková větší kočka. Ne, byl to spíš pes. Jednou si to takhle štrádoval po Sibiři (jo, já vím, co si myslíš, ale tenkrát to ještě nebyl pes, byl to lední medvěd, vzpomínáš?) a narazil na metro. Medvědi metro nenávidí. Takže ten náš pes se tak strašně lekl, až z toho zkočkovatěl. Ale protože to byl původně ohař, a ti, jak známo, mají chlupy až na zem, zůstaly mu chomáče srsti všude po těle, je to už hrozně dlouho a transformace ze psa-bývaléhomedvěda na kočku tehdy ještě nebyla dokonalá. Od té doby se nechával pravidelně stříhat všude po těle kromě hlavy, aby mu nebyla taková zima. Nezměnilo se to ani když dvanáctá generace lvů emigrovala do Afriky, protože jim už zase (bůhvíproč) připadalo, že hříva vypadá ohromně světácky.

Aváček de Hillson:

Lev takhle jednou šel savanou a narazil na Godrika. Teda spíš Godrik na lva. Oba dva se nesmírně lekli a hodnou chvíli na sebe koukali. Godrik o existenci lvů nevěděl a lev si zase myslel, že na světě jsou jen mudlové. Lev se divil, proč ten lidský chlapík neutíká a nebojí se ho a tak zkusil vyvolat u něj strach a vystrašit ho. Zařval, napjal všechny svaly v těle a vycenil zuby. Ale ten člověk stále nic!? Lvovi už pomalu ochabovaly hlasivky a Godrik se začal usmívat. To lva dožralo a tak se rozhodl zaútočit. Vyskočil, otevřel tlamu a vystrčil drápy. Ale jak byl uprostřed skoku, Godrik vytáhl hůlku a něco zamumlal. Lvovi narostla překrásná hříva a kouzlo ho zastavilo, takže leknutím útok nedokončil. Když se lev prohlédl a viděl, jakou má překrásnou hřívu, byl nadmíru spokojený a cítil se královsky. Byl Godrikovi vděčný a stali se z nich přátelé. 

Bilkis Blight:

U nás doma se k tomu vyprávěl takový pohádkový příběh. Pokusím se ho shrnout, ačkoliv to nebude mít to kouzlo, když nejste malí, neležíte v posteli a nevypráví to maminka…

Dříve než byla založena škola Čar a kouzel v Bradavicích, byli lvi bez hřívy. Godrik Nebelvír si jednoho ochočil a miloval ho. Byli spojeni. Jenže když spolu s dalšími zakladateli zakládali školu, každý z nich měl nějaké zvíře, které se mu zdálo lepší než lev. Salazar Zmijozel miloval hady a dokázal s nimi mluvit. Rowena z Havraspáru zase měla orlici, kterou vycvičila, aby nosila poštu. A Helga z Mrzimoru měla veselého jezevce, který měl každého rád a uměl skvělé triky. Godrik litoval svého lva, že nemá žádnou vlastnost, která by byla vidět na první pohled. Byl oddaným přítelem, ale to ho musel člověk nejdříve poznat. Byl neskutečně odvážný, ale v domácím prostředí to nemohl ukázat. Chránil svého pána, ale nebylo to vidět, když na něj nikdo neútočil. Godrik chtěl, aby byl lev výjimečný něčím na první pohled, stejně jako zvířata, která chovali jeho přátelé. Nejdříve mu chtěl, jako správnému králi zvířat, přičarovat zlatou korunu, ale to by bylo nesmírně špatné vůči ostatním lvům, kteří by žádnou korunu neměli. Dlouho se zamýšlel, jak vytvořit pro lvy něco výjimečného, když jim všem nemohl dát korunu, uvažoval o něčem, co by ji připomínalo a dávalo lvům majestát a úžasný vzhled. A napadla ho dlouhá nadýchaná hříva. Jednoho dne našel starou knihu, která obsahovala kouzlo na plošnou změnu vzhledu věcí. Protože byl zdatným kouzelníkem, upravil kouzlo, aby mohlo být použito na zvířatech tak, aby jim ani trochu neublížilo. Pak už stačilo jen kouzlo použít. Od těch dob mají všichni lví samci hřívu a samice čekají na kouzelníka, který by je miloval tolik, aby jim dal něco výjimečného…

Nebelbrach Mechacha

Byl den šestý a Bůh stvořil zvířata. Lev a gepard byli kamarádi, všude chodili spolu. Jedli ovoce, pili z říčky a žertem proháněli antilopy. Gepard byl takový ňouma, poslouchal lva na slovo, protože mu to pomaleji myslelo. Pak jednou byl pozemský ráj zrušen kvůli nějakému jablku či čemu. Oba kamarádi museli do přírody a zjistili, že tam jim ovoce nechutná. Dostali chuť na antilopu, jenže nevěděli, jak ji ulovit. Tehdy se jim zjevil Bůh a řekl: "Abyste neřekli, že jsem vás jenom tak nechal přírodě napospas, mám pro vás dva dary, každý dostane jeden. Jsou to velká rychlost a hříva." "Kdybych tak měl rychlost, to bych antilopu dohonil," řekl gepard, "co s hřívou, je těžká, teplá..." "Jestli chceš," odpověděl mu lev, "tak si nech rychlost, já si vezmu hřívu." Tak se i stalo. Od těch dob se gepard honí za kořistí, kdežto lev čeká, až mu potravu donese lvice. A pro svou hřívu byl zvolen králem zvířat.

Redakci nejvíce přesvědčila povídka od Jessamine Keats, proto do jejího sovince brzy zavítá symbolická odměna. Gratulujeme!

Na následující dny vypisujeme tuto otázku: ŘÍKÁ SE, ŽE GODRIK NEBELVÍR ÚDAJNĚ JEDNOU POLÍBIL ROWENU Z HAVRASPÁRU, PŘI JAKÉ PŘÍLEŽITOSTI TO BYLO?

Odpovědi zasílejte do 20. června do tohoto sovince (lvi.tlapou@gmail.com). K odpovědi můžete použít i odkaz v hlavní nabídce "Napište nám". Jedinými kritérii jsou výše uvedený rozsah a zásady slušného vyjadřováni. :-)

Za redakci zpracovala

Niane z Libelusie