Jak jel Očes Mydlinka do Prahy za Karlem a jeho univerzitou

Dnes se můžete těšit na příhodu o tom, kterak se Očes vydal na praseti do Prahy zajistit synovci Hubertovi místo univerzitě! Na výběr opět máte dvě možnosti - buď si příběh přečtete, nebo si jej poslechnete (kdo vytrvá, uvidí v pohyblivých obrázcích i pár zachycení Očese na jeho cestě:-)

První část:

Druhá část:

Jak jel Očes Mydlinka do Prahy za Karlem a jeho univerzitou

Očes Mydlinka seděl na zápraží svého domku, zobal ptačí zob a slunil se. Byl krásný květnový den a nic nenasvědčovalo další kouzelnické lapálii. Do ticha venkovského odpoledne se začal rozléhat povyk. Očese to nijak nezajímalo, koneckonců považoval mudly za velice hlučné. Avšak halas se přibližoval, přibližoval a zastavil se těsně před Očesem. Vydával ho jeho synovec Hubert, trošičku potrhlý moták, kterého se jeho čistokrevná kouzelnická rodina zřekla, a jediný Očes mu pomáhal (těžko říci, jestli bohužel nebo bohudík). Hubertův vzhled byl však více než komický.

„Ahoj, strejdo!“ přeskakujícím hlasem zahlaholil synovec. Očes se na chlapce díval s nechápavým výrazem: „Kdopak jste, chlapče?“ Kouzelníček měl poněkud děravou paměť, ale Hubert byl už zvyklý. Náhodou se k tomu všemu přichomýtla jedna zvědavá sousedka Rychlíková, která „čirou náhodou“ vyhazovala odpadky: „Pane Mydlinka, znáte toho kluka?“ S kýblem v ruce se už už chystala zaútočit, ale Očes ji zarazil: „Samozřejmě, Zdeničko, vždyť to je přeci Hubert!“

Madam Rychlíková vymáčkla na svém mobílku číslo policie a odešla zpět do domu, brblajíc něco o skleróze. Hubert se posadil vedle Očese: „Uf, strejdo, myslel jsem si, že mě nepoznáváš, a já ti dneska přinesl něco ukázat,“ zahlaholil a mával kouzelníčkovi před nosem nějakým lejstrem. Bylo to maturitní vysvědčení! Hubert vyskočil a začal tančit oslavný tanec starých indiánu – Huga-čaga-huga-huga. 

Očes podobné nadšení nesdílel: „No to je toho. Ta maturita… maburita… maturita, nebo co to vlastně, ještě nic neznamená! To až získáš ten magorskej titul, to pak bude slávy!“ Hubert se zarazil, položil na zem nohu, kterou si při tanci hodil za krk: „Jakej titul?“ – „Jsi nehluchlej? Magorskej titul!“ Hubert se svalil na zem – cha cha, cho cho, chi chi. Smál se, smál se a smál se. Očes měl obavu o… no prostě pro jistotu došel Hubertovi pro plenky. Když se vrátil, synovec už byl celkem klidný: „Strejdo, ty jsi jistě myslel magisterský titul.“ Očes se zakabonil: „Vždyť jsem to říkal, tak čemu se směješ?“ Hubert mávl rukou, ale protože nikdy nebyl dobrý na počty, špatně si to vypočítal a praštil se – au! Teď se zase začal smát Očes a Hubert mu nabízel plenky.

 Po dvou hodinách byli oba dostatečně vysmátí. Odešli domů a Očes nabídl Hubertovi hrudky podle Hagridova receptu. Ten si do jedné kousl – au! Ale zuby zůstaly téměř neporušené. „Huberte, měl jsem někde takový článek,“ začal slídit, pídit a hledat. Po chvilce vytáhl umaštěný cár novin a nesl ho synovci. „Na tuhle školu půjdeš!“ – titulek Karlova univerzita. „Ale strejdo, tam bych musel jet leda na praseti, na tuhle školu nemám! Půjdu do Plzně, tam to bude nejlepší, sice trochu dražší, ale nestrávím v té škole mládí.“

„Ale prosím tě, to ten Karel má rád vepře nebo co? Prostě půjdeš ke Karlovi a hotovo! A já ti to zařídím!“ Hubert nebral strejčkova slova vážně. Namočil si hrudku do čaje a již v poklidném hovoru strávili zbytek dne. 

Očes však chtěl pro svého synovce to nejlepší. Vytáhl proto mapu České republiky (z roku 1968) a sepsal si cestu, jak se do té Prahy za Karlem dostane. Vzpomněl si na Hubertova slova a přemýšlel, kde teď v pravou půlnoc vezme prase. Už to mám, tedy má! Jezedák Jura mimo volů chová i prasata. Téměř jako James Bond vyběhl z domu, zdolal branku, přeplaval místní rybník a po 20 km nesmyslného běhání dorazil do chlívku s vepři. Jednoho osedlal, nasadil si „kaubojský“ klobouk a zavelel: „Hijé můj oři! Ovšem oři se teda fakt nechtělo. Očes ho prosil… poroučel…křičel… bučel…, ale s vepřem to prostě nehlo. Rozhlédl se kolem, jestli ho někdo nevidí, vytáhl hůlku, něco zamumlal a znovu vylezl na vepře. Zavelel:“Jedem!“ a vepřík se rozpochodoval.

Temnou krajinou, přes hory a doly vyjel kouzelník Očes na svém bujném vepři ku Praze. V časných ranních hodinách tak mudlovští řidiči mohli ze svých rádii slyšet: „Dnes v brzkých ranních hodinách zablokoval D1 muž ve středních letech, který na dálnici vjel na praseti. Ještě teď ho můžete potkat na 588 888 palci směr Praha. Muž se navíc zařadil do pruhu pro rychlejší vozidla, takže jeho přečin byl o to větší, a není proto divu, že ho zastavila policie. Zvláštní bylo, že mužovo vozidlo nemělo SPZ, změřené emise a dokonce ani pojištění. Na co ti lidé dnes myslí…“

Kolem oběda se Očeš dostal do centra Prahy. Bohužel v tom spěchu zapomněl mapu. Zastavil na semtamfóru, slezl a šel se zeptat pana policajta, co právě řídil dopravu: „Pane policajt, prosím pěkně, kdepak najdu Karlovu univerzitu a pana Karla?“ Policajt polkl na prázdno, orosil se a trochu nepřítomně ukázal vpravo. „Děkuji!“ Očes nasedl na vepře a zahnul. A pak ještě několikrát zastavil celou pražskou dopravu, aby se zeptal záchodové babičky či prezidenta (který mimochodem otevíral novou pobočku firmy KAPSCH), kudy ke Karlovi a jeho univerzitě. Po pár hodinách hledání tam nakonec dojel. Ona Karlovka má několik fakult, takže se Očes vydal k nějaké centrále či co. Vepřík vjel do hlavní budovy a hned k vrátnému: „Dobrý den, jmenuji se Očes Mydlinka a přijel jsem za Karlem,“ hrdě vypnul hruď. Vrátnému se protočila očka: „Za kým že jdete?“ – „No za Karlem, co mu patří tato univerzita.“ Vrátnému, postaršímu člověku, to došlo až po chvilce: „Aha, vy jdete za pane rektorem! Moment, ohlásím vás.“ Rektor nerektor, pomyslel si Očeš, hlavně aby to byl ten Karel. „Dobrý den, vrátnice. No u koho, přeci u mne, u Supa! Pan rektor tu má návštěvu – Mydlinku a prase. Posílám, buď zdráv!“ důležitě položil telefon. „Pan Karel Slepička, rektor univerzity Karlovy, vás již očekává,“ komisně přednesl vrátný. „Děkuji,“ odpověděl ještě komisněji Očes. 

Společně s pašíkem vyjel do nejvyššího patra. Skleněné dveře byly otevřené a značně zapáchající, Očes vjel dovnitř. Za velikým dubovým stolem seděl postarší muž s mrožím knírem. Očes sesedl z vepře: „Nazdar, Karle, tak jsem tady na tom praseti. Tady máš přihlášku pro našeho Huberta. Všechno je jasné, prase je tvé, přijel jsem na něm.“ Rektor značně zbrunátněl. A jakmile si pašík ulevil na jeho perském koberci, byl oheň na střeše: ,,Á, tady jsi, Albusi," zableptal. ,,Nějak dlouho ti to trvalo. Máš problémy se žaludkem?" „Vážený pane, za celou svou rektorskou kariéru jsem se nikdy nesetkal s ničím takovým! Seberte si to své prase a vypadněte!“ Očes byl trochu zaskočen: „Ale Karle, tobě se to prasátko nelíbí? Je od Jury a ten je krmí vážně dobře.“ Na rektora toho bylo trochu moc. Našel si pytlík a chvilku do něj dýchal. Bohužel, Očese nenapadlo nic lepšího, než mu ho propíchnout a okomentovat to slovy: „Když já na tebe, Karle, špatně viděl.“

Rektor Očese i pašíka vyprovodil skoro v zubech. Oba se pak vydali na cestu k domovu. Opět zablokovali centrum, D1, ale kupodivu žádný policista je nezastavil (že by v tom mělo prsty ministerstvo?). 

Kouzelníček vrátil pašíka do chlívku a odčaroval ho, naštěstí si Jura ničeho nevšiml. Výlet ho zmohl, a tak jak přišel, tak i ulehl do postele. Ještě před tím si však do své knihy o mudlech poznamenal: „Chtějí prase, dostanou prase, nechtějí prase. Karel a ta jeho univerzita jsou vegetariáni.“ A s dobrým informovaným pocitem se odebral do říše spánku…

Pro Lví tlapou

Stephi de Morney