Jak chtěl Očes Mydlinka poslat dopis

Za devatero horami a devatero řekami… ale kdeže! V jedné severočeské vesničce před domečkem na lavičce seděl náš starý známý Očes Mydlinka. Bylo krásné středeční ráno, slunko pálilo a šimralo kouzelníčka u nosu. U nově natřené branky se zastavila paní počťačka, a jak tomu bývá, přitřela se. Ovšem růžový šlinc přes půlku sukně dával její monotónní modré robě trochu „krejzy“ nádechu. Zaklela něco starou mudlovštinou a vydala se s psaním k Očesovi. Ten zamžoural a pomyslel si:

„A jéje, baba Morávková.“ On tuhle počťačku neměl moc rád, byla chudák nedoslýchavá a trošku předrbaná – tedy drby jí lezly všude.

„Dobrý den, pane Mydlinka. Japak se dneska máte? A máme to hezky, že? Viděl jste už ty nové lidi, co se vedle přistěhovali? Nějací Bartákovi, ale vypadají slušně. A to auto jaké měli,“ vychrlila ze sebe paní Morávková, aniž by Očesovi dala prostor k odpovědi.

„Paní Morávková, co mi nesete?“ komisním hlasem pronesl Očes.

„Ale nějaké lejstro, od kohopak je?“  

„No vzhledem k tomu, že jste mi ho ještě nedala do ruky, to nemůžu věděti. A navíc, proč ho nepřinesla nějaká sova?“

Morávková se zatvářila nechápavě: „Jaká vdova? U nás nikdo neovdověl!  

„Ale ne vdova, sova povídám, sova!“

„Ale pane Mydlinka, ani žádná Nora u nás nepracuje, to máte nějaké popletené. Tak buďte zdráv!“ zahlaholila počťačka a zmizela jako pára nad hrncem.

Očes se posadil na lavičku a rozdělal psaní. Bylo od jeho kamaráda Květoslava z Moravy. Chtěl, aby ho Očes přijel navštívit a odpověď mu poslal co nejdřív: „…nejlépe hned, včera bylo pozdě.“ Očes vyskočil a chodil sem a zase tam. Květoslava by rád viděl, ostatně už dlouho si spolu nezahráli Řachavého Petra, ale kde vzít sovu, která by mu odnesla odpověď? Nelenil, oblékl si kabát a vydal se k lesu.

Prošmejdil kde co, ale žádnou sovu nenašel. Cinkal váčkem plným mudlovských i kouzelnických peněz, ale prostě nic. Sovy byly asi na dovolené! Vracel se tedy s nepořízenou a už mával bílým kapesníčkem Květoslavovi, Řachavému Petrovi i dobrodružné cestě na Moravu. Když ale procházel kolem patníku, kde se scházeli místní voříškové (nebo Voříškové?), uviděl na něm nalepený leták, který letákoval lidi, aby se přišli podívat na novou výstavu živých sov a soviček. Očes se rozběhl na výstavu. Po půl kilometru hopsání, kterému by se při trošce dobré vůle dalo říkat běh, si uvědomil, že má špatný směr, takže se otočil a běžel zpět. Když dorazil na výstavu, ihned si vyhlédl jednu krásnou sovici sněžnou.

„Paní sovo, přeji vám pěkný den. Prosím pěkně, potřeboval bych jednu rychlou zásilku na Moravu, konkrétně do obce Aš a nejlépe šupito-presto. Samozřejmě to vše řádně zaplatím – chcete kouzelnickou nebo mudlovskou měnu?“ Sova ani nemrkla. „Paní sovo, vy asi nechápete, jak je to důležité! Já potřebuji, aby můj dopis ještě dnes dostal Květoslav. Je to otázka dobrodružné cesty a Řachavého Petra!“ Sova se mírně oklepala a zavřela oči. Očes byl rozlícen: „No toto! Tak takovéto jednání nemá obdoby! Budu si stěžovat na okresní soví správě, oni vám to vytmaví!“

Zpoza rohu se vynořil Jenda Hromků, soví pečovatel: „Strejdo, co mi tady na tu sovu tak řvete? Chcete ji snad vyplašit?“

„Synovče, potřebuju, aby mi odnesla jeden dopis, ale ona se nechce hnout!“

„Já jsem váš synovec?“

„A já tvůj strejda?“

„Podívejte se, nechte si ty blbinky a koukejte mazat. Tady ta sova rozhodně žádný dopisy nosit nebude.“

„A jak mám teda poslat svůj dopis?“ už trošku hystericky ječel Očes.

„Najděte si třeba poštovního holuba!“

Holuba? To by Očese nenapadlo. Ale kde ho sehnat? Přemýšlel, přemýšlel, přemýšlel… přemýšlel dlouho… na poště! Vydal se rychlým krokem na místní poštovní pobočku. Za přepážkou seděla paní Morávková, která mu ráno přinesla dopis. Očes poctivě vystál frontu, což u něj nebylo tak běžné, a když přišel na řadu, spustil: „Dobrý den. Jsem tady pro toho Holuba.“

„Pro jakého kyklopa?“

„Proboha, ženská, povídám, že jsem tady pro toho Holuba, pana Poštovního Holuba, co mi odnese dopis na Moravu ke Květoslavovi!“

„Ale pane Mydlinka, tady žádný Miroslav nepracuje. To musíte do květinářství.“

„Paní Morávková, naposledy vám říkám, že potřebuju Poštovního Holuba!“

„Ale proč tak křičíte, pane Mydlinka? Já vás přeci slyším.“

Očes si oddechl, že konečně dostane to, pro co si přišel. „Ale my tady žádné holuby nevedeme,“ zašveholila babča.

Očesovi se podlomila kolena: „Cože? Vy nemáte Holuby?“

„No, nemáme. Poslední holubi tu byly před více než sto lety. Ale máme dopravní vozy.“

„Nechci vozy, chci Holuby.“

„Tak to vám, bohužel, nemohu sloužit. Račte si odstoupit, brzdíte mi tady frontu.“

Očes se otočil a odešel. Byl zdrcen, Květoslava neuvidí, víkend v čudu a Řachavýho Petra si taky nezahraje. Vrátil se domů. K jeho údivu už na něj u dveří čekala krásná sovice pálená s lístkem na noze.

„Drahý Očesi. Nevím, jak jsi na tom s mudlovskou technikou, takže ti své psaní posílám dvakrát – po našem a po mudlovsku. Sova počká na tvou odpověď. Květoslav“

Očes měl takovou radost, že začal tančit oslavný tanec, který ho naučil jeho synove Hubert – Hugačagahugahugahuga. Když dotančil, napsal Květoslavovi odpověď, kladnou odpověď samozřejmě, a vyslal sovu směr Morava.

Večer si vzal svoji mudlovskou knihu a poznamenal: „Služby české mudlovské pošty jsou ještě tragičtější, než si mudlové myslí.“ Zavřel knihu, odložil brk a nechal si zdát o krásné sově pálené, která odnáší nahluchlou babku Morávkovou do dalekých dálav.