Ex nebelvírské tváře I. - Adrianet le Ros (připravil George McBrave)

Ano, jsem ráda, že jsem tehdy studovala v Nebelvíru!

Ráda tvořím… od úsměvu, k malbě, hudbě až po literární dílka. Miluji západy slunce a blízkost milého člověka. Nesnáším přetvářku, lži, bolest a beznaděj. Ráda čelím strachu vstříc a pomáhám lidem. Přála bych si býti mečem, který bojuje za ty, kteří bojovat nemohou. Přála bych si udělat svět aspoň o trošku lepším místem pro život a stát se významnou spisovatelkou. --- To jsou zájmy Adrianet le Ros, spisovatelky Sub Salix.

Adrianet le Ros je na této škole už od roku 2004. Pochází z jižní Moravy. Jaké to bylo být v roce 2004 nováčkem a zdalipak si na to ještě Adrianet pamatuje? Co se jí tehdy na škole líbilo, co jí k ní poutalo?

Být nováčkem tehdy nebyla taková senzace, jako je dnes, protože prakticky každý byl nováček. Nebylo žádné složité zařazování, stačilo vyplnit test a pak nás Moudrý klobouk zařadil rovnou. Někteří tehdy tvrdili, že od prvního dne jsem se suverénně a možná až přidrzle pohybovala po škole. Ale kdo ví… tak velká zase nebyla. +usměje se+

Líbila se mi přátelská a rodinná atmosféra. Bylo nás tu maličko, z toho půlka tvořila mou rodinu… dnes mám pocit, že znám každou desátou tvář, která Síní projde. To tehdy neexistovalo, každý se znal s každým.

Jak se Adrianet o této škole dozvěděla? 

Moje mladší sestra Nefrit nutně potřebovala mou pomoc na škole. +mrkne+

V dnešní době většina studentů tráví volný čas neustálým procházením Ďáblovy jámy a nacházením pokladů v ní, věnováním se spolku, focením, hraním šachů, psaním článků do Denního věštce či do kolejního časopisu, bojováním v soubojovém klubu, získáváním magíků, získáváním jídla v kuchyni, probadáváním Zrcadla ve Starém kumbále, nakupováním na Příčné ulici, popíjením nápojů U Tří košťat a tak dále. Jak však trávila volný čas před několika lety tehdy ještě nebelvírská studentka?

Volný čas jsem trávila bavením se s přáteli ve Velké síni a organizováním spiknutí proti tehdejšímu řediteli a tajemníkovi školy. 

Kteří profesoři patřili k těm oblíbeným a kteří nikoliv?

K mým oblíbeným profesorům patřil… eh… Wymberg Kring, Ashante Justy Forsythy, Epans… ačkoliv ten se stal profesorem až později. Ach, a jistě má milovaná sestra Anseiola a drahá Letitia. +usměje se+ Chodila jsem na Literární seminář, Fortunaci, Filosofii, Základy létání a Měsíční magii… a ještě na něco, ale už je má paměť mlhavá. Mezi neoblíbené profesory patřili Apofis de Corristo a Albus Dumbledore.

Čas plyne jako voda. Ani se nenadějeme a vyrosteme z prvních džínů, z oblíbeného trička a malé nám přestanou být i zelené polobotky, které jsme měli tak rádi. A jak čas plynul, Adrianet le Ros vyrostla do dospělosti a stala se profesorkou. Jaké předměty učila? Proč profesorskou dráhu po nějaké době opustila?

Učila jsem Přírodní magii, což je velice prastará magie, a snažila jsem se do svého učení dát od každého kousek, je to opravdu obsáhlý obor, protože je všude a ve všem. Opravdu mě dojaly k slzám závěrečné práce, kde mi studenti děkovali, jak jsem jim otevřela oči. 

S profesorováním jsem přestala z osobních důvodů, jelikož mé astrální já tíhlo do jiné dimenze a jelikož jsem se na hodiny bez duše nemohla dostavit, odstoupila jsem a snažila se soustředit na válčení s démony.

Podařilo se jí démony zahnat? Kam se ubíral život fialové profesorky poté?

Neřekla bych… Existují války, které se táhnou po celá tisíciletí. Rozhodně jsem ale udělala vše, co bylo v mých silách, abych ochránila zemi, která se stala mým druhým domovem.

Jeden… muž… vládce toho kraje mě ze své země vyhostil… jelikož už nechtěl riskovat můj život… a ač to bylo proti mé vůli… uvrhl mě zpátky do naší dimenze. Plně jsem se tehdy vrátila do Bradavic, s rozpolceným srdcem i duší, a nikomu bych nepřála si prožít to, co jsem si prožila. Bylo to peklo… 

Jakmile se Adrianet vrátila na naši školu, pokračovala v profesorské dráze? 

Ne, byla jsem již v té době redaktorkou Denního věštce. Nebyla jsem tehdy ve stavu, kdy bych mohla jít studentům příkladem.

Redaktor Denního věštce je vždy v obraze. Náležitá kouzelnická úroveň tohoto plátku se jistě podepisuje i na úrovni redaktorů. Jak se vám, Adrianet, v této funkci líbilo a proč ji nezastáváte i dnes?

Práce v redakci není zcela pro mne. Řekněme, že po tom, co jsem si prožila, mi slova o kachničkové kolizi zrovna nešla pod prsty.

Když porovnáte pozici v Sub Salixu a v redakci Denního věštce, jaká pozitiva a negativa jednotlivé funkce obnáší? Která funkce je podle vás oblíbenější/výhodnější?

Obě dvě místa mají něco do sebe, osobně mě více láká Sub Salix, jakožto „spisovatelka“ mám k tomu zkrátka blíž.

Vraťme se ale zpět ke studentským rokům. Nestýská se redaktorce Sub Salixu po studentském životě? 

Celkem i ano.

Byla jste ve své koleji aktivní?

Aktivní? Tím myslíš pořádání večírků a provokování profesorů? Ano, v tom jsem aktivní opravdu byla. Nevím jak, ale nějak mi to vždycky prošlo a za celou dobu studia jsem získala pouze jeden trest. 

Vzpomínáte si, jakého bodového skóre jste dosáhla?

Za mých časů honba za body zrovna nebyla. Tuším, že se to pohybovalo nejvýše do dvou tisíc. Určitě jsem ale neměla více než tři stovky.

Když srovnáte život studenta v dnešní době a za vašich studentských let, v čem se hlavně změnil? Studovala jste ráda v Nebelvíru?

Tehdy to byl opravdu studentský život se všemi slastmi i strastmi… dnes je to jen o tom, kdo vybojuje své koleji prestiž, pohár nebo si nahrabe co nejvíce peněz. Tehdy jsme se uměli bavit… Dnes jsou samá pravidla, řády, poučky… 

Patřilo tam spoustu skvělých lidí a nechci nikoho jmenovat, protože jde o neuvěřitelné množství a určitě bych na někoho zapomněla. 

Ano, jsem ráda, že jsem tehdy studovala v Nebelvíru. Ačkoliv jsem se neměla ráda s kolejním ředitelem, jinak to bylo v koleji fajn.

Pro Lví tlapou 

George McBrave (z prostor radnice Godrikova dolu)