Elaisie VII. - NA LODI

Elaisiar neklidně pozoroval západ slunce. Zlatý kotouč se pomalu ztrácel v obzoru a jako by neměl ještě dost svícení, dával mrakům a obzoru všechny  možné odstíny, od fialkové až k rudě oranžové.

Tmavovlasý muž však tu nádheru neobdivoval. Hlavou se mu táhly úplně jiné myšlenky. Kde jsou ti čtyři, které vyslal na pevninu? Už by se měli přece každou chvíli vrátit. Vrátí se vůbec? Co se jim stalo? Co viděli?

Elaisiar nechal ty otázky volně proudit myslí. Nesnažil se je zastavit, potlačit, ani na ně neodpovídat. Už mu na to chyběla síla. Celý den se staral o opravy lodi a ošetřování zraněných, snad ani na chvíli se nezastavil, a přesto byl duchem úplně někde jinde. Tak si přál, aby tohle bylo to místo, kde by mohli žít! Přesto se pořád uklidňoval, neměl žádné falešné naděje. Závěry odvodí až z toho, co řeknou Luna, Alvar, Verana a Verdad.

Slunce už skoro mizelo za obzorem. Elaisiar netrpělivě vzhlížel k pobřeží. Ještě chvíli a půjde se tam podívat sám.

Když tu se ze zeleného porostu vynořilo pět postav. Elaisiar přimhouřil oči. Pět? Postavy se blížily. Ty čtyři poznal, dva muži a dvě ženy, které vyslal. Pátý byl muž s velmi světlou kůží, urostlý, oblečený do zvířecí kožešiny a něčeho modrého. Elaisiar nebyl schopný rozpoznat na tu dálku, co to je.

Ale jsou tady, přišli! Nic se jim nestalo! Elaisiar se rozběhl k palubě. „Člun! Spusťte na vodu člun!“ volal už z dálky na své muže. Ti rozkaz uposlechli a za chvíli Elaisiar spolu s dalším mužem středního věku veslovali k pláži.

Skupina zatím klidně čekala, až se přiblíží. Klidně stáli, nesdělovali novinky už ze břehu, nekřičeli z plných plic. Jen čekali.

Konečně dno člunu zaškrábalo o písek a Alvar, Luna, Verana, Verdad a Lonean přebrodili tu krátkou vzdálenost a nasedli do plavidla.

„Elaisiare! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím!“ neudržela se už Verana. „To bys nevěřil, co jsme zažili!“

Víc už ale neřekla, ať se Elaisiar vyptával jakkoli.

Tak se místo na Veranu soustředil na toho bledého muže. Vypadal stejně jako z lodi. Svou mohutností mohl soupeřit s Alvarem a možná by ho i porazil, plavé vlasy sahaly krátce nad ramena. Jako bederní roušku měl kůži nějakého zvířete, přes ramena z téhož materiálu pláštík sahající k lopatkám, sepnutý sponou ve tvaru rovnostranného trojúhelníku. A to, co z dálky považoval za nějaké zvláštní oblečení, byla ve skutečnosti modrá barva svíjející se na jeho těle v prapodivných ornamentech.

Nejzvláštnější však Elaisiarovi přišly jeho oči. Bleděmodré, hluboké, plné poznání. Když se do nich podíval, měl pocit, že ten muž o něm všechno ví.

„A kdo jsi ty?“ zeptal se trochu podezíravě. Popravdě, neznámý mu trochu naháněl strach. Ale pánem lodi je tady pořád on.

„Tady ne. Až v lodi,“ odpověděl muž stručně. Elaisiarovi se zdálo, že jeho řeč moc neovládá.

Člun mezitím dorazil až k boku lodi. Pasažéři vylezli po provazovém žebříku, Elaisiarovi muži vytáhli člun zpátky na palubu.

„Tak co, Alvare? Mám svolat lidi?“ zeptal se Elaisiar.

„Ne. Myslím, že tohle by sis měl poslechnout nejdřív ty sám. Pak se uvidí.“

„Dobře. K mojí kajutě se nikdo nepřiblíží,“ prohlásil pak vůdce uprchlíků po chvíli přemýšlení.

A za chvíli už seděli namačkaní těsně vedle sebe na Elaisiarově palandě. Jedinou židli v místnůstce si zabral Elaisiar sám.

„Dobře,“ začal, „už se mi konečně představíš?“ obrátil se nejdřív na Loneana.

Ten chvíli nereagoval, seděl jakoby v soustředění. Po chvilce otevřel oči, bylo vidět, že si oddychnul. Alvar, Luna, Verana a Verdad se po sobě podívali. Tohle už znají.

„Jsem Lonean,“ představil se, „náčelník a dyr-kwan vesnice, do které tví přátelé zavítali.“

„Jak… nemluvil jsi náhodou naším jazykem před chvílí hůř?“ zeptal se vyjevený Elaisiar.

 „A co je to to dyr… dyr-kwan?“

„Já ti to, Elaisiare, vysvětlím,“ řekla Verana a převyprávěla to, co už od Loneana slyšela. Ten ji jenom doplňoval, pokud něco vynechala nebo se spletla.

Nakonec přidala zážitky z krvavého obřadu vedeného Mareanem a okolnosti jejich zadržení. Nemohla si pomoct, při líčení chladnokrevné vraždy nemluvněte jí znova vytryskly do očí slzy, jako tehdy.

Konečně bylo všechno důležité řečeno. Elaisiarovi se z toho trochu motala hlava.

„Moment. Tak si to utřídíme. Jsou nějací čtyři Elfové. Tři jsou dobří, jeden zlý. V podstatě se perou o lidi. Ty, Loneane, jsi na straně těch Tří, tedy dobra. A chceš porazit, pokud možno beze zbraní, toho Mareana, co je na straně toho… Tywyl říkáte tomu odpadlému Elfovi…? A který fanaticky vede tvoje lidi ke zlu. My ti s tím máme pomoct a pak si budeme moct spokojeně žít ve vaší zemi. Chápu to tak dobře?“

„No, ano. Podstatu jsi vystihl skvěle. Je to určitě dar od Elfů, dostat se tak rychle k jádru problému a výstižně jej popsat,“ odpověděl Lonean.

„Já ale na Elfy nevěřím… tak proč by mi něco dávali? Jak mě vůbec můžou znát? A existují vůbec? Viděl je někdo?“ odporoval Elaisiar.

„Vidíš vítr?“ oplatil otázku Lonean.

„No, ne.“

„A přesto víš, že existuje. Víš to, protože vidíš, jak hýbe listím, jak se tvé plachty nadouvají. Stejné je to i s Elfy. Nemůžeš je vidět, pro naše oči jsou neviditelní. Můžeš ale vidět, jak působí. A já toho viděl tolik, že i když jsem kdysi pochyboval, teď jsem přesvědčen o jejich existenci a vím, že znají každého člověka. Úplně každého. Nejenom mě, moji vesnici nebo moji zemi. Ale i vás a lidi ze země, ze které jste odešli, a lidi ze zemí, které ještě nebyly objeveny… Znají každého jednotlivce zvlášť, znají nás tak dokonale, že ví i o každém vlasu, který nám vypadne, každém kousku kůže, který se sloupne.“

„To je nemožné,“ řekl ohromeně Elaisiar.

„Pro nás, člověče. Pro Tři není nemožné nic,“ odpověděl Lonean se zasněným výrazem ve tváři.

„A Tywyl?“

„Ten má své hranice, protože se dobrovolně vzdal jedné z největších sil. Síly společenství. Ale zpět k věci. Dlouho jsem tyto události zvažoval…“

„Ty jsi věděl, že přijedeme?“ skočil Elaisiar Loneanovi do řeči.

„Nepřerušuj mě, Elaisiare. Vím, že máš hlavu plnou otázek, na ty však ještě přijde čas,“ uzemnil ho Lonean. „Tedy, říkal jsem už, že potřebujeme něco, co mé lidi probere. To něco jste vy. To, že vás ta bouře vyvrhla zrovna u těchto břehů, není náhoda. Elfové tu pro vás mají úkol. Jste tu, abyste zdejší lidi přivedli zpět na správnou cestu. Nechci po vás, abyste nedobrovolně přijímali nové náboženství, o které víte sotva jeden den. Nechci po vás, abyste kázali o něčem, o čem nemáte ani ponětí. Vy ale víte, co máte dělat.“

„Jak to máme vědět?“ vyvalil oči Verdad.

„Máte to v sobě. Představte si, co byste dělali, kdybyste potkali nějaké rodiče, co nesou své dítě dobrovolně k obětování Mareanovi?“

„Zeptali se jich, proč to dělají…“ odpověděla zamyšleně Verana.

„Ano. A zároveň řeknete, že to přece vůbec nemusí dělat. Nemusíte kvůli tomu věřit v Elfy. I vaše svědomí a zdravý rozum (který mimochodem stejně Elfové stvořili) vám nabízí řešení,“ pokračoval Lonean.

„Takže… celé je to tak jednoduché?“ zeptal se nevěřícně Elaisiar.

„Ne. Marean bude bojovat taky. A nebude se omazovat jen na nenásilné prostředky. Někteří z vás možná zahynou. I když věřím, že vy mi můžete pomoct, musíte se rozhodnout sami. Elaisiare, řekni sám jako váš vůdce, pomůžete mi?“

Elaisiar se s vážností díval do Loneanových očí. Kromě té moudrosti, která tam pořád byla, viděl i prosbu muže, který se bojí o osud svých lidí. I když ani trochu nevěřil příběhům o Elfech, chtěl tomu muži pomoct. Představil si, jak by bylo jemu, kdyby lidé na jeho lodi najednou začali uctívat nějaké zlo a dávali v oběť své děti. Představil si, jak by se cítil, kdyby viděl záhubu těch, které odvedl z otroctví a nemohl jim pomoct, protože oni sami nechtějí. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ano. Budeme se snažit ti pomoct. Uděláme, co bude v našich silách, aby se tví lidé zase vrátili k tobě.“