Elaisie VI. - LONEANŮV PŘÍBĚH

Se Lví Tlapou se probudila i Elaisie. Pamatujete si ještě příběh? Jestli ne, tady je malé připomenutí: Z Tyrnie, země ovládané krutým diktátorem Leopoldiosem, uprchnou otroci v čele s Elaisiarem a jeho přáteli Lydiorem a Ademantarou. Po slibném začátku však zjišťují, že jsou pronásledováni, a tak s tyrnijskými loděmi svedou námořní bitvu, kterou přeruší Malora svým pokusem o změnu počasí magikou (umění ovládat přírodu). Uprchlíci se tak ocitají u neznámých břehů. Přežili, jsou však neschopní další plavby. Proto Elaisiar vysílá na pevninu čtyři mladé lidi: Alvara, Verdada, Veranu a Lunu. Ti jsou svědky krvavého rituálu zdejších obyvatel, poté jsou odhaleni a zajati. Jsou překvapeni, že náčelník vesnice, Lonean, mluví jejich řečí lépe, než předstíral. Ten je na oplátku za to, že je v zemi nechá žít, žádá o pomoc. Minulý díl končil Loneanovým úmyslem seznámit Alvara, Lunu, Veranu a Verdada s problémem, se kterým mají pomoci. Tolik k minulému ději, teď se v klidu můžete začíst do šesté části.

„Je to těžké někde začít,“ řekl světlovlasý muž. Je toho totiž mnoho k vyprávění a málo času. A když něco vynechám, nepochopíte pravou podstatu problému.“

„Tak to zkus od začátku,“ odpověděla mu Luna.

„Ano, to bude nejlepší. Začnu na začátku, na začátku úplně všeho.

Tedy: Na počátku všeho byli čtyři Elfové, každý z nich poroučel jinému živlu. Vy byste je nazvali bohové, to ale není to pravé označení. Elf Lailes vládl veškeré vodě, Gairana poslouchala celá země, kterou považujeme za neživou, kameny, rudy, skály. Zaïre poroučel vzduchu a větru a Argendol ohni.

Tito Elfové byli sice čtyři, avšak nějakým záhadným způsobem, kterému člověk nikdy neporozumí, byli jedna jediná bytost.

Rozhodli se, že stvoří něco, co je stejně rozmanité, ale zároveň i jednotné jako oni. Něco, co by vystihovalo jejich podstatu. A tak stvořili svět. Nebudu říkat jak, to by bylo nadlouho, řeknu jen, že na vrcholu celého toho stvoření je člověk, ve kterém se všechny živly setkávají. Věříme, že bytost člověka má čtyři části – pomíjivé a zároveň pevné tělo ze země, duši ze vzduchu a větru, tak volnou a nespoutanou, mysl, které voda propůjčila bystrost a svěžest pramene prýštícího ze skály, a povahu, která je stejně jako oheň prudká, vznětlivá a temperamentní.

Chvíli vládla dokonalá harmonie, pak však jeden Elf, Elf ohně, Argendol, dobrovolně od ostatních odešel. Zbudoval vlastní temné království hluboko pod zemí, kde je už jen tekutý oheň. Od té chvíle ho už nikdo nenazývá Elfem; když se o něm mluví, používá se buď Argendol nebo Tywyl, temný.

Když Argendol odešel, aby bojoval proti ostatním Elfům, když začal představovat ztělesnění zla, tehdy se něco změnilo i zde. Díky své ohnivé části měl v sobě každý člověk i kousek zla. A musel se sám rozhodnout, jaký bude, na kterou stranu se přikloní. A Argendol se stará, aby se k němu připojilo co nejvíc lidí. Elfové však také na svá stvoření nezapomněli, naopak, stále lidstvo přitahují k sobě, k nejvyššímu dobru. Jen to lidstvo se nějak nechce přitáhnout.  Proto čas od času zvolí Elfové nějakého člověka, aby byl světlem na cestě, příkladem pro ostatní, aby je vedl zpět k Zaïremu, Lailesovi a Gairanovi, zpět k dobru. Takový člověk, pokud souhlasí (protože bez souhlasu by to byla jen bezduchá loutka, ne člověk, to Elfové nechtějí), potom dostane od Elfů nějaký dar, který má ke svému úkolu využívat, tedy využívat ne k vlastnímu, ale k prospěchu ostatních, k tomu, aby co nejvíc lidí bylo přivedeno zpět na správnou cestu. Ty dary mohou být různé: Uzdravování tělesných nemocí, dar konat zázraky skrze jméno Elfů, dar umění vystihnout pravou podstatu věci, dar duševní síly a mnoho jiných, mezi nimi i schopnost mluvit všemi cizími jazyky.“

Na chvíli se odmlčel, jednak aby si odpočinul, a jednak, aby čtveřice vyslanců vstřebala nové myšlenky. Pak Lonean pokračoval: „A konečně se dostáváme k jádru věci. Možná jste pochopili, že jsem dyr-kwan, posel dobra, jak tyto lidi nazýváme. A teď se vám zdá, že nějak nezvládám, co mi bylo uloženo. Nebudu vám ten názor vyvracet, zvláště když sám nejsem přesvědčen o jeho opaku. Jediné, co mohu říct na svou obhajobu, je toto: Marean je silný soupeř. Jako se Elfové snaží lidi dovést k sobě, tak i Argendol se je pokouší stáhnout do svého temného království. A Marean, jehož jste viděli páchat ty ohavné zločiny,“ tvář mu potemněla hněvem, „Marean je zas jeho služebníkem. On je nejvyšší kněz v této vesnici, nechápu, jak se na tuto pozici dostal, nicméně si diktuje, jak se Elfové mají uctívat.

Jsem sice jako náčelník a dyr-kwan o něco víc než on, na to však nejvyšší kněz s oblibou zapomíná. Myslí si, že nic nevidím, popravdě, považuje mě za docela velkého hlupáka. Já však vidím všechno. A až nastane čas, všechno taky splatí. I s úroky.“ Obličej mu ztvrdl takřka na kámen.

„Ten čas už nadešel,“ pokračoval pak, „Marean svoje skutky co nevidět splatí. A vy mi s tím pomůžete.“

„Cože?!“ vyjekla překvapená Verana.

„Pst! I stěny mají uši. Zvlášť tyhle tenké!“ okřikl ji Lonean. Pak řekl: „Čekal jsem na podobnou příležitost, jako je tato. Vše už mám hezkých pár let promyšlené. Marean zfanatizoval zdejší lidi, potřebujeme něco, co by je přivedlo zpět.  Jako když máte horečnaté sny a někdo na vás vylije džber ledové vody a vy se tím šokem probudíte. Potřebujeme něco, co je srazí zpátky sem, zpátky na zem. A vy se k tomuto účelu dokonale hodíte. Já podobné věci opakoval asi stokrát, Marean je naučil nebrat mě vážně. Když však vy přijdete s tím, že jste přijeli proto, abyste je uvedli zpátky na pravou cestu, případně potrestali viníky, mohli by se vzpamatovat. Bude to těžký boj, avšak beze zbraní. Jenom moje a Mareanova mysl. Útěchou mi buď, že i kdybych já prohrál, Lailes, Gairan a Zaïre zvítězí. Možná později, ale jednota Tří je vždy silnější, než samota Tywyla. Ať tedy stojí při nás,“ zakončil své vyprávění Lonean. Alvar, Luna, Verdad a Verana se po sobě vážně podívali.