Elaisie V. - KONEC, A NEBO ZAČÁTEK?

 Kruh modrých lidí se kolem čtyř uzavřel. Najednou na ně mířily desítky oštěpů, i když se zdálo, že muži na shromáždění žádné zbraně nemají. 

„De kelivil li va?“ obořil se na ně stařec, pro Veranu s přízviskem vrah.  Nerozuměli ani slovo. Jen se dívali okolo sebe jako vystrašení zajíci zahnaní krvelačnými psy do kouta.

„De kelivil li va? No ta oigar?“ teď zařval stařec.

„Ne-nerozumíme vám.“ Ta slova stála Verdada veškeré úsilí, Verana ho však začala obdivovat.

„Ta no oigar, no va soa, Marean!?“ ozval se další muž, jeden ze shromáždění, Luně se zdálo, jako by je obhajoval.

„Si, vo soa. Nabe ta no oigar. Cu some bu ta oigar? Ta kan well lusiset,“ odporoval stařec. Vypadalo to, že se vůči druhému muži chová povýšeně, jeho tón byl výsměšný.

„Te seva un mono,“ odpověděl se sklopenýma očima muž. Pak se obrátil na Veranu a její společníky. Byl vysoký, urostlý a měl klidné a moudré světle modré oči.

„Odkud… odkud vy být?“

Alvar zamrkal překvapením. On mluvil jejich řečí!

„My jsme připluli sem, lodí. Nevíme, kde jsme. Můžete nám poradit?“ řekl pak.

„Vy být v naší zemi. Zemi Ibrionů. My být Ibrioné. Kdo být vy? Vaše kůže mít divná barva.“ Jistě, v porovnání s Ibriony vypadali ti čtyři skoro jako černoši daleko z jihu, i když v Tyrnii byli pokládáni za bílé.

„Přijeli jsme z daleka. Nechceme vám ublížit, hledáme zemi, kde budeme moci žít v pokoji a svobodě. Doufáme, že je to tady,“ odpověděla opatrně Luna.

„Vy nemít vlastní zem?“ otázal se poněkud nechápavě muž.

„No, to je na dlouho,“ odpověděla mu a nervózně se zadívala na kruh polonahých lidských těl okolo sebe. Muž pochopil.

„Ta no well lusiset.“ Ta věta patřila starci. „Ta voma neve narada. Yo aver a mo. Ta well ma elres.“ Stařec chtěl protestovat, už už otvíral pusu. Pak však jen skromně odpověděl: „Me oigar. Kame te, Lonean.“

To udivilo všechny čtyři. Zajímalo je, jaký je vztah mezi těmi dvěma. Neměli však čas se divit, skupina se dala do pohybu. Muži se sice ještě pořád tvářili nedůvěřivě, už je však neohrožovali oštěpy.

Šli mlčky, obdivovali novou přírodu a zvědavě si prohlíželi zblízka ty muže. Byli jako jejich, jak doufali, zachránce, statní, blonďatí, sem tam v zástupu probleskla tmavá čupřina.

Nevěděli, jestli šli pět minut nebo i pár hodin, věděli jen, že se nakonec zastavili v něčem, co by se dalo nazvat primitivní vesnice - malé domečky, jen stříšky nad zemí z bláta a trochy kamení obklopovaly poněkud majestátnější chýši, jejíž došková střecha a celé dvě patra působila oproti přístřeším jako skvostný palác. Procházeli mlčky a hledali další známky bydlení. Jen kradmé pohledy cítili v zádech.

„To být naše vesnice, tady my žít,“ řekl muž, když viděl jejich zvědavost. „Vy nevidět ženy a děti, oni nechtějí být vidět,“ dodal potom.

Vkročili do největšího obydlí. Nevěřícně kroutili hlavou. Vevnitř to opravdu vypadalo jako v paláci! Kožešiny různých zvířat na zemi k posezení vzbuzovaly dojem v Tyrnii vzácné suroviny. Stěny zdobila různá paroží, malá, velká, rozvětvená i obyčejná, mohutná i jakási scvrklá.

„Yo well somo, ku ta. Leven.“ Podíval se na starce. „Ales.“ Stařec nejdřív vypadal, že se začne hádat, pak ale s tichým zabručením odešel jako ostatní.

„Vy moct sednout,“ vybídl je a ukázal na kožešiny. Uposlechli.

„Vaše jména?“ Alvar se nadechl, aby řekl, že by nejdřív chtěl znát jeho jméno, Luna ho ale předešla: „Jsem Luna. Tady je Verdad, to je Alvar a toto Verana,“ představila je.

Chvíli bylo ticho, muž vypadal, jako by se plně soustředil. Pak vydechl a uvolnil se.

„Jsem Lonean, náčelník této vesnice. A rád bych znal pravý důvod vaší přítomnosti. Teď si na nic hrát nemusíte. Když budete lhát, poznám to.“

Došla jim řeč. Jak je možné, že najednou mluví tak plynně jejich řečí?

„Vyjádřil jsem se snad dost jasně. Kdo jste a odkud jste, odpovězte!“

„Mluvili jsme pravdu. Opravdu jsme ztroskotanci,“ řekla Luna a postupně odvyprávěla celý jejich příběh. Pálila ji sice spousta otázek, nenechala se však unášet. Nějak podvědomě tušila, že se na vše dostane.

„A tak náš vůdce Elaisiar čeká, až mu nejpozději večer přineseme nějaké zprávy,“ dokončila vyprávění.

„Celá ta povídačka se mi zdá lživá a nevěrohodná, přesto vidím, že mluvíš pravdu. Prozatím vám věřím.“

Chtěl pokračovat, ale Alvar mu skočil do řeči: „Zato my nevíme, jestli máme věřit tobě. Nevíme o tobě skoro nic. Tedy, známe jen tvé jméno a funkci. Dál nic. Jak máme vědět, že nám opravdu věříš, že nelžeš? Vždyť tam venku jsi ze sebe vypravil sotva pár slov-“

Lonean ho zvednutím ruky umlčel. Navenek byl klidný, ale z očí mu sálala zloba. Luna hodila po Alvarovi vyčítavým pohledem.

„Nikdo… nikdo z Ibrionů nikdy nelže. To je ta nejhorší urážka, jaké ses mohl dopustit, cizinče. Kdybys mě nechal domluvit, věděl bys, že jsem si chtěl promluvit s vaším vůdcem a umožnit vám tady žít. Když však vidím tvoji opovážlivost, začínám si rozmýšlet, co doopravdy udělám. Taky vás všechny můžu nechat umučit jako špehy. Takovou smrt bych vám opravdu nepřál.“

Alvar se zahanbeně díval do země. To se mu zas něco povedlo.

„My… se hluboce omlouváme…“ začala diplomaticky Luna. Začala, ale došla jí slova a jako ostatní pokorně sklopila hlavu. V tu chvíli všude vládlo děsivé ticho plné napětí.

„Zvedněte hlavy,“ poručil náhle Lonean. „Vaši troufalost vám pro teď odpustím a možná se dokonce budu držet své původní myšlenky. Ale budu za to chtít něco na oplátku.“

Alvar si oddechl. Už už chtěl odpovědět: „Žádej cokoli.“ Na poslední chvíli se ale zarazil.

„Pokud to bude v našich silách, rádi ti to dáme. Ale ještě před tím, neměj nám to prosím za zlé, bychom se rádi dověděli něco o tomto místě a lidech. A o tobě. Pokud jsme se dotkli citlivého místa, tak se omlouváme, ale ostražitost nám nedovoluje mluvit jinak,“ vrátila se Luně zase diplomatická výřečnost. Alvar se po ní obdivně podíval. Kde jen bere taková slova?

„Tak dobře, uznám vás za věrohodné,“ prohlásil nakonec Lonean. „Pokud chcete pomoct, stejně musíte znát celý příběh,“ řekl a začal vyprávět.