Elaisie IV. - PEVNINA
Na lodi vládla pobitevní, možná trochu vítězná nálada. Přeživší byli rádi, že jsou naživu, počítali a pomáhali zraněným a truchlili pro padlé a ztracené. Nikdo z posádky si nemohl stěžovat, že mu něco z těchto pocitů chybí. Každý přišel o nějakého přítele či příbuzného, matky oplakávaly své děti, děti svoje rodiče, manželka manžela, bratr sestru. Přesto se nad tím vším vznášel optimismus. Všichni věřili, že padlí museli padnout, aby loď nakonec stanula zde. Nikdo sice nevěděl, kde to „zde“ je, nicméně pevnina byla na dohled a Elaisiar poslal čtyři lidi, dva muže a dvě dívky, které bylo možné postrádat, na průzkum oné země.
Mladý muž sám měl zlomená nejméně tři žebra, ale po zběžném ošetření udělal na lůžku místo ostatním, co neměli takové štěstí jako on a jejichž zranění byla akutnější. Procházel a obhlížel rozsah poškození, sem tam pomohl při opravách. Při tom však hledal Lydiora, se kterým si chtěl promluvit. Jeho šestý smysl mu totiž namlouval, ne, Elaisiar si byl jist, že jeho přítel má prsty v té tmě a bouři po bitvě.
Našel ho rychleji, než očekával. Jak procházel nad skladem, zaslechl pod sebou rozčilené hlasy Ademantary a Lydiora: „Tobě asi nedocházelo, jak to bylo riskantní, co?“ „Ale samozřejmě, že ano. Ostatně jako všechno, co podnikáme.“ „‚To všechno co podnikáme,‘“ parodovala Lydiorův hlas Ademantara, „v tom se vyznáme!“ „Jasně, všichni jsme uměli řídit loď a orientovat se na moři. Všichni jsme uměli vést bitvu!“ Svá slova doprovázel hořkým úsměškem. „Ne, ale chtít po Maloře, aby zkusila něco, co nikdy nedělala bez Elaisiarova souhlasu a bez našeho vědomí! Ohrozil jsi životy nás všech jen tak! A co vlastně bylo špatně?“ „No, Maloře se to opravdu moc nepovedlo,“ začal pokorněji Lydior, „chtěla jen přivolat bouři. To se povedlo. Ale potom… to nevíme, co bylo. Malora si myslí, že nějaký meziprostorový skok, že ta bouře vyvolala něco, kvůli čemu jsme tady.“
Elaisiar se vzdálil. Slyšel, co ho ještě víc utvrdilo v tom, co si myslel, a nechal Ademantaru a Lydiora, ať si to vyříkají. Znal je už odmala. Byli to sourozenci, Lydior byl o rok mladší. A jako všichni sourozenci se i tihle dva hádali snad při každé příležitosti, spíš ze zábavy než zášti. Pohádali se a pak se rychle usmířili a tak dál. Mlčky pomohl odvalit kus hlavního stěžně, který roztříštil bok lodi, a snažil se nevnímat tupou bolest na hrudi. Myšlenkami však byl u těch čtyř, které vyslal na ten úzký proužek pevniny, z lodi sotva viditelný. Co tam najdou? Bude se tam dát žit? Je to ostrov nebo velký kontinent? Žije tam někdo? Jestli ano, kdo? Vše bylo tak nejisté. Dal by snad všechno na světě za to, aby mohl být s těmi čtyřmi.
Malá loďka se čtyřmi pasažéry narazila na písčitý břeh. Dva muži, oba tmavovlasí, vyskočili a vytáhli plavidlo na pevninu, dostatečně daleko, aby příliv člun neodnesl. Na břeh vystoupily i dvě dívky, bruneta a plavovláska. Rozhlíželi se po zatím neznámé zemi a snažili se uhodnout, jestli je možné tuto pevninu obydlit.
Po pár metrech se písčitá pláž ztrácela v hustém porostu. Čtyři lidé nikdy neviděli tak zvláštní stromy. Jejich kmeny byly celé vrásčité, ne hladké jako palmaly v Tyrnii, a jejich listy byly poměrně drobné, větve však obalovaly po celé délce a svítily svěží zelení.
Nebe zářilo sytým odstínem blankytu a proháněli se po něm bachratí a načechraní beránci. „Tak jsme tady. Jako první ze všech. Jsem rád, že Elaisiar vybral právě nás,“ prohlásil první muž trochu silnější postavy a pozorně se okolo sebe rozhlížel.
„Máš pravdu, Alvare,“ odvětila zlatovlasá dívka s podivně modrofialovýma očima, „vypadá to tady překrásně.“
„Zatím opravdu vypadá, Verano. Ale teď není čas rozplývat se nad pláží a lesem, když se máme do večera vrátit a říct Elaisiarovi, jak na tom jsme,“ řekl Verdad, druhý muž, hubený s čokoládovýma očima, a vydal se jako první do hustého stromoví. Ostatní jej následovali.
Pochodovali asi půl hodiny, neustále se otáčeli a očima hltali novou přírodu, když les prořídl a jim se otevřel pohled na mýtinu. Její zelený koberec byl pokrytý mnohobarevným lučním kvítím, později běžný pohled, dnes však Alvar, Verdad, Verana a Luna obdivovali pestrost těch drobných kvítků. Užuž chtěli na palouk vstoupit, když je Luna kradmým pohybem ruky zadržela. Nechápavě se na ni podívali, ona však mlčky ukázala na mýtinu. Ze všech stran se začali rojit lidé, podivní polonazí lidé, vlastně skoro nazí, uvědomili si. To, co pokládali za přiléhavé modré oblečení, byla nějaká modrá barva, která na těle těch lidí vytvářela zvláštní vzory. Jen citlivá místa zahalovala bederní rouška, taktéž v modré barvě.
Lidé se scházeli snad ze všech stran, pořád stejně zmalovaní, Verana si všimla, že to jsou samí muži. Každý, kdo přišel, zaujal místo na zemi. Zdálo se, že na něco čekají.
Když se palouk zaplnil skoro až k prasknutí, vynořil se odněkud starý muž v modrém hávu s holí v roce, v doprovodu dalších čtyř, držících v rukou zvláštní, pravděpodobně hudební nástroje. Hukot davu utichl, všichni pětici starců pozorovali. Ti důstojně prošli shromážděním a zastavili se v jeho přirozeném středu.
Pak se ujal slova stařec s holí. Mluvil dlouho nesrozumitelným, přesto divoce a nespoutaně krásným jazykem. Když skočil, dav propukl v jásot.
Muž je chvíli spokojeně pozoroval, pak zvedl ruce nad hlavu, aby lid utišil. Čtyři starci za ním pozvedli své nástroje a začali hrát. Strunná melodie se proplétala se zastřeným zvukem zvláštní flétny a zvukem dlouhé tyče, jejíž melodie se podobala troubení jistých zvířat. Nad vším se rytmicky ozýval buben, ne malý, který znali nevolníci, ale pořádný buben, jehož hlas snad nejvíc přispíval ke slavnostní atmosféře. Zatímco se vzduchem nesla ta zvláštní hudba, přineslo pár mužů obřadně tři mláďata: jedno malé žluté ptáče, čtyřnohé zvíře pokryté vlnou a další s malými růžky. Pak nesli v přikrývce zabalené nemluvně, které svým pláčem stvrzovalo svou přítomnost. Všechny pak položili na kámen před starce s holí. Ten se na vše podíval, jako by je hodnotil, pak vytáhl krátký nůž s ornamenty.
Luna si v úkrytu rychle ucpala ústa, aby nevykřikla. Silou vůle se přiměla zůstat tam, kde je, a sledovat záhadný obřad.
Stařec zvedl ruku s nožem nad hlavu, hudba nabyla na intenzitě. Diváci seděli jako v transu a dívali se, jak podřezal krk malému ptáčku. Triumfálně zvedl jeho mrtvolku, odložil ji a jal se pokračovat v děsivém rituálu. Přišlo na řadu malé, slabě mečící stvoření. I tady jako v extázi zabořil nůž do měkké srsti.
Pak další mládě, poslední zvíře. Mládě žalostně bečelo, tušilo svůj osud. Nevzpíralo se však a i tady nůž nenarazil na překážku.
Čtyři lidé v křoví se vyděšeně a znechuceně dívali, jako v ochromení se nemohli ani pohnout, museli děsivou podívanou vydržet až do konce.
Teď zvedl stařec s náhlým fanatickým leskem v očích dítě. Malý uzlíček řval, co mu síly stačily. Veraně v úkrytu vyhrkly slzy bezmoci. Tolik chtěla tomu nešťastnému stvoření pomoci. Zavřela oči, dětský pláč se jí zařezával do hlavy. Náhle ustal. To ticho bylo ještě nesnesitelnější. Opravdu to udělal! Zabil to dítě! Uslyšela výkřik. Nevěděla, jestli to byl její hlas, jen to nepříjemně tušila. Ale jedno věděla. Ten výkřik je prozradil. Ucítila na sobě desítky párů očí. Tak tohle se stát nemělo, pomyslela si, když se kolem nich stahovali ti lidé. Rozhlédli se. Útěk neměl cenu. Možná je nezabijí, když nebudou klást odpor. Možná.