Elaisie III. - BITVA

„Ne, prostě ne… Není to bezpečné, nelíbí se mi to.“

„Ale Elaisiare, byla by to pro nás výhoda, možná rozhodující okamžik.“

„Slyšel jsem už dost o nebezpečnosti magiky. I mistři už utrpěli vážná zranění, dokonce i někteří zemřeli, když s ní experimentovali.“

Lydior si odfrknul. „Experimentovali! Ale my se nechystáme experimentovat. Počasí se magikou ovládá už odpradávna!“

„Ale Malora je nezkušená, je to hazard. Nechci zbytečně riskovat, mohlo by to stát lidské životy!“

„To bude bitva stát tak jako tak. A není Malořina chyba, že nemohla cvičit svůj talent!“

„Já ale nemluvím o Maloře, Lydiore! Mluvím o tom, že magika je nebezpečná ve všech směrech! Přírodu nemůžeš ovládat násilím, pomstí se ti za to!“

„Za co? Že změníme vítr a přivoláme pár mraků!?“

„Třeba.“

„Ale-“

„Už o tom nehodlám dál diskutovat. Pokud nám moře bude přát a budeme stateční, magiku nepotřebujeme.“

„To je samé pokud-“

Ale to už se ozvalo prudké bouchnutí dveří. Elaisiar zamezil dalším hádkám tak, že prostě odešel. Lydior si podrážděně povzdychl a vydal se za Malorou, aby ji seznámil se svým plánem. A bylo mu jedno, že je to za přítelovými zády. Myslel si, že je to to nejlepší, co může udělat.

Elaisiar vyrazil za Ademantarou. Nevěděl proč, ale jedině ona jej dokázala povzbudit a uklidnit.

Cestou ke skladišti zbraní přemítal. Proč se vlastně bránil něčemu, co jim může pomoct? Ano, bylo to velice riskantní, magika byla totiž umění, kdy člověk silou vůle ovládal přírodu. Připomínala mu oheň. Když je člověk opatrný, je k užitku, pokud si ovšem hraje s něčím, čemu nerozumí, oheň se vymkne kontrole a napáchá strašlivé škody. Elaisiar věděl, že Malora si díky magice občas zlehčovala práci drobnými triky jako zbavení půdy škůdců nebo o něco lépe zrající obilí. Na počasí si ale nikdy netroufla. A to mu dělalo starost. Co kdyby nad vojáky vyhráli, ale příroda by se vymkla kontrole a loď by se potopila nebo by ji silný vítr zavál kdovíkam?

Myšlenky podobného pochybovačného a chmurného rázu jej provázely už od doby, kdy se dověděl, že se něco neděje podle plánu. Nechápal, jak všichni můžou být tak naivní a myslet si, že proti tyrnijským lodím mají šanci. Proč se vůbec bránit?

Z úst se mu vydral výkřik. Byl plný bezmocného hněvu a beznaděje.

„Co se děje?“ 

„Nic, jenom jedeme rovnou do náruče smrti. Taková nicotná věc,“ pokusil se o ironii Elaisiar. Ademantara se mu podívala do očí. Chápala všechny pocity, které mladým mužem zmítaly. Dokonce je i sama prožívala. Ale na rozdíl od něj je dokázala potlačit. Kvůli lidem, přátelům, se kterými se plavila, kvůli Elaisiarovi.

„Čas teď ubíhá strašně pomalu.“ změnila Ademantara úmyslně téma hovoru.

„Hmmm.“

„Jako by ta chvíle neměla ani nastat.“

„Hmmm.“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Hmmm.“

„Elaisiare!“

„Co se děje?“ zeptal se, jakoby se právě probudil.

„Čím víc se budeš utápět v melancholii a beznaději, tím hůř ti bude. Vzchop se a chovej se konečně jako chlap!“

„Má to cenu?“

„Tak s tímhle na mě nechoď. Dokud žiješ, starej se, aby to tak zůstalo.“

S těmito slovy odešla a Elasiara nechala s jeho myšlenkami.

Dny ubíhaly mučivým a jednotvárným tempem. Hodina se zdála být dnem, den se stal týdnem. A nad všemi se vznášel hmatatelný temný baldachýn beznaděje.

Po dlouhých sedmi dnech, které bývalým nevolníkům připadaly jako měsíc, se tyrnijská loď přiblížila skoro na dostřel. Elaisiar hodlal ještě chvíli počkat, aby mohli zapojit jediné dělo na lodi. O magice už nepadlo ani slovo.

Všichni bojeschopní lidé – muži, ženy, sotva dorostlí kluci okolo dvanácti i jejich dědové byli shromážděni okolo boků lodi. Všichni byli odhodláni bránit své životy a skvělou, nově nabytou svobodu.

Byli odhodlaní bránit se, ale ne zabíjet. Stáli tam a uvažovali, jak jsou asi jejich nepřátelé staří, jestli mají rodinu, kterou musí živit, jaké jsou jejich radosti i starosti. Neuvažovali o nich jako o lidech, co je chtějí zajmout a mučit, ale jako o lidech, kteří to musí udělat, aby mohli dál v klidu žít svým životem.

I když byl Elaisiar bdělý, chvíle, které následovaly pak, si už nikdy přesně nevybavil. Vzpomínal si jen na křik raněných a umírajících, který se mísil s třeskotem pistolí, drnčením luků, skřípěním mečů a dýk, zápachem střelného prachu, potu, krve, smrti. Tato bitevní směs vjemů už pak nikoho nenechávala nepoznamenaného.

Elaisiar se oháněl mečem, ani jej nezajímalo, jak si jeho přátelé vedou. V hloubi duše však cítil, že prohrávají. Vojáků stále přibývalo a zdálo se, že jejich počet vzrůstá pouze nahoru. Místo jednoho kleslého k zemi se postavili další dva. Vše bylo ztracené. Prohrají.

Pak se snesla tma. Černočerná tma v poledne na jasném slunci.

Na obou stranách zavládl chaos, každý chtěl do bezpečí. Elaisiarovi druhové poslepu hledali vchod do podpalubí, vojáci naslepo skákali do moře, kde byl slyšet jejich zoufalý křik, když je neznámí krvelační živočichové stahovali do vody.

Pak se zvedl silný vítr, a kdyby bylo vůbec něco vidět, Elaisiar by viděl obrovské vlny cloumající lodí do všech stran. Neviděl však nic, jen sebou nechal smýkat z jedné strany na druhou a přestal počítat potlučená a pohmožděná místa na svém těle. Najednou vše utichlo. Rozprostřelo se nepřirozené ticho a ostré světlo oslepovalo oči přivyklé na tmu.

Jsem mrtvý? Byla první Elaisiarova myšlenka. Pak uslyšel sténání známých hlasů a skřípot dřeva, na kterém ležel. Zrak se mu projasňoval a on si uvědomoval, kde je. Loď, můstek, prkno, kormidlo, slunce, obloha, zaregistroval… S námahou se posadil. Cítil každý kousek těla. Rozhlédl se. Ostatní na tom byli podobně. Lydior se omámeně rozhlížel kolem sebe, Ademantara mířila směrem k Elaisiarovi.

„Ademantaro…“ vlastní hlas mu připadal cizí. „Elaisiare.“ V jejím hlase zněla vyčerpanost smíšená s radostí. „Přežili jsme.“ 

„Ano.“ 

„A na dohled je pevnina.“