Elaisie II. - ZA SVOBODU!

Kdyby se po Neobjeveném moři plavili rybáři dál než za povolenou zónu, spatřili by na tyto končiny velmi neobvyklý úkaz – loď poháněnou silným východním větrem, kterou slunce obarvilo dozlatova, a muže vysokého a dobře stavěného, jak stojí na zádi, na tvrdé tváři známky až klukovského veselí, kterému taktak odrostl.

Elaisiar byl doopravdy šťastný. Ne jako když dostal vyřezávaného koníka v pěti letech, ani jako když se mu povedlo oloupit jednoho protivného snobského boháče o slušnou částku peněz ve dvanácti. Teď se cítil šťastný mnohem víc, tak, že pochyboval, že může někdo zažívat silnější pocit.

Sbohem, Tyrnie, myslel si, sbohem otroctví, sbohem utrpení a ponížení, jsme svobodní!

Pořád tomu nedokázal uvěřit. Rozpřáhl ruce a naplno si to opojné štěstí vychutnával.

„Elaisiare?“

„Ano?“ stále se ještě mladý muž vznášel v oblacích.

„Jsme pronásledováni.“

To byl prudký pád z výšin. V tom jediném okamžiku se v Elaisiarovi vystřídalo několik pocitů: vztek na to, že jej někdo vyrušil, okamžitě vystřídala panika a děs z noviny, který se vyměnil se strachem a beznadějí. Potom však opět začal fungovat zdravý rozum.

„To není možné, Saleme. Teprve teď měli vyjet z přístavu. Máme mít několikahodinový náskok.“ Říkal to klidně a úsečně, ale hlodaly v něm pochybnosti.

„Můžeš si myslet, že je to neskutečné, jak chceš, ale podívej se sám,“ podal Elaisiarovi dalekohled. „Lydior už organizuje chlapy u vesel,“ řekl ještě starší muž a odešel.

Elaisiar vzal dalekohled, pořád ještě doufaje, že se přátelé zmýlili a zahlédli třeba rybářskou loď, i když je to velmi nepravděpodobné.

Sledoval pozorně mořskou hladinu a najednou ji uviděl. Sice vzdálenou, ale s napnutými plachtami a vesly v pravidelném rytmu ponořujícími se do vody. I když už slyšel vysouvání vlastních vesel, věděl, že na únik to nebude stačit. Vždyť i nepřátelská loď je jedna, to znamená, že Leopoldios jim moc velkou naději nedává. Myslí si, že jedna loď po zuby ozbrojených bojovníků na bandu uprchlíků stačí.

A se vší pravděpodobností má pravdu, zachmuřil se mladík, vždyť polovina z nás jsou starci, ženy a děti, a ta druhá rolníci, co se sice umí bít mezi sebou, ale proti trénovaným vojákům nemají šanci.

„Ale zas tak lacino nás nedostanou,“ zabručel si pod vousy.

Náhle ucítil na rameni něčí ruku. Trhl sebou, neslyšel nikoho přicházet. „My nemáme v úmyslu nechat se dostat,“ řekla Ademantara.

Ohlédl se na vysokou brunetu s pronikavýma – přesto trochu zasněnýma – čokoládovýma očima, její světlá pleť podtrhovala krásu plných rtů.

„Můžeme se pokusit vzdálit se jim, utéct, ale jednoho dne nás doženou. A v otevřené bitvě nemáme šanci.“

„No a?“ její pohled ztvrdl. „To ty jsi nás celou dobu v Tyrnii pobízel, že máme odjet, že to má cenu, že za pokus to stojí! To tys říkával, že naděje je vždycky a vzdát se znamená prohru. Tys nám vždycky dodával energii, povzbuzoval jsi nás, že nás čeká nová země. A svoboda. Ta je úžasná! A já se jí nemíním vzdát jenom proto, že pan Sýček si myslí, že už nic nemá cenu! Až doteď šlo všechno hladce, komplikace se někde objevit musely. To by byla moc lehká cesta a moc malá cena za svobodu. Jestli se chceš vrátit, dostat pořádný výprask a mučení a až do konce života se ponižovat, prosím. Ale budeš asi jediný. Všichni lidé, všichni, ženy i děti, které už chápou, o co jde, a staří, co se ještě mohou dobře hýbat, ti všichni jsou ochotní bojovat. Bojovat za svobodu. Jsou ochotní pro ni i zemřít, teď když ji poznali. Tak snadno se nevzdají, Elaisiare.“ Její oči připomínaly žhavé uhlíky. „My budeme bojovat, Elaisiare, ať nás to stojí cokoli. Jen potřebujeme vůdce.“ S očekáváním se na něj zahleděla, vysílala k němu až zoufalé pohledy. Nechtěla se do té země vrátit. Kdysi to možná byla krásná a rozvíjející se země, ale Leopoldios vše změnil. A naneštěstí se zdá, že je nesmrtelný. Nikdo si už začátek jeho krutovlády nepamatuje.

„Stejně nám nic jiného nezbývá. Dřív nebo později nás stejně doženou, kdybychom se nebránili, byli bychom blázni. Jaké a kolik máme zbraní?“

„Pojď si to zkontrolovat sám. Lydior určitě pár mečů sehnal, lovecké luky by mohla mít většina mužů. Nože určitě najdem v podpalubí u vaření. A pěsti mají všichni. Kdybychom měli velké štěstí, budou tu i nějaké pušky a střelný prach.“

„Tyhle informace nosíš pořád v hlavě, nebo mi něco uniklo?“

Jen se záhadně usmála.

„Tak pojď. Lydior se po tobě shání, musíme se rozmyslet, jestli na ně počkáme nebo poplujeme dál.“

Ruku v ruce šli na kapitánský můstek a i největší skeptik by jim prorokoval silnou lásku, která zdolá i ty největší překážky..