Elaisie I. - ÚTĚK

Ve městě vládl obvyklý noční klid. Klid? Ne, bylo tu ticho, ale nebylo to ticho odpočívajícího města. Bylo to napjaté ticho. Čas, kdy je nejlepší zabednit všechny dveře a okna a počkat, až bouře nebo bitva pomine.

Hrstka tmavých postav však na varovný klid nedbala a dál se vytrvale plížila jako noční stíny k přístavu. Sem tam se ozval dětský hlásek - okamžitě zadušený matčinou rukou. Jestli chtěli nevolníci uprchnout, museli si svou nenápadnost uchovat co nejdéle.

Elaisiar, muž v čele skupiny, ze všech nejobezřetnější, se plížil, ale čas a vzdálenost jako by se proti němu spikly, připadalo mu, že minuty, na rozdíl od metrů dělících je od přístavu, jsou nebezpečně krátké.

Vše se ukrývalo v dobrém načasování. Proto svou družinu, čítající okolo třiceti lidí včetně žen a dětí, vedl co nejrychleji k přístavu.

Jedno dítě opět nesneslo dusné ticho a rozhodlo se jej narušit vlastním hláskem. Elaisiar se nasupeně ohlédl, tmavé oči se mu pod kápí zablýskly.

„Ještě kousek, po vyplutí ať si děti řvou, jak chtějí, teď musí být zticha,“ říkal jeho pohled.

Po úmorném plížení se skupina konečně dostala k přístavišti. Teď nastala další těžká zkouška: v přístavu se procházejí stráže ve dne v noci. Tyran Leopoldios nechtěl riskovat, že by jeho nevolníci mohli utéct, tak byl přístav hlídán šesti muži střídajícími se co dvě hodiny. Elaisiar už tohle všechno vysledoval, přesně věděl, kde stráže chodí a jak často.

Tento útěk plánoval od chvíle, kdy pochopil, že lidé pod Leopoldiovou vládou strádají, což bylo asi v jeho osmi letech. Když tehdy jako malý kluk svěřil rodičům svůj líhnoucí se plán, jen se usmáli a poslali ho do postele. Od té doby se změnilo mnohé, z Elaisiara je muž v rozkvětu mládí a jen díky své odhodlanosti tu teď stojí a čeká, až se sem přiblíží strážní.

A skutečně, za chvíli se začal rozléhat dusot těžkých bot, doprovázený kovovým řinčením zbroje. Elaisiar počkal, až se voják dostane těsně vedle něj, a pak jej rychlou a přesně mířenou ranou do zátylku tiše uspal. Pouze tichý, sotva slyšitelný vzdech vyšel nešťastníkovi z úst.

Teď záleželo na sekundách. Ostatní strážní očekávají, že se jejich druh vrátí. Pokud se dlouho nebude nic dít, zburcují poplach.

Elaisiar rychle vojáka zbavil nejviditelnějších částí brnění a zbraní, navlékl je na sebe a těžkým krokem zamířil do tmy.

Vše bylo naplánované do puntíku. Lydior, Elaisiarův přítel, začal ihned vojáka svazovat a napínal uši, aby uslyšel Elaisiorovo znamení, že všichni mohou bezpečně projít – trojité zahoukání nolela, tyrnijského nočního ptáka. Po půl hodině se opravdu ozvalo. Lydior zvedl ruku a skupina se opět dala do pohybu k předem vybrané lodi, o které se sám Elaisiar přesvědčil, že je nepoužívaná, a do které nanosili během dní zásoby na cestu.

Elaisiar už na ně čekal.

Oba muži mlčky organizovali nástup do lodi. Když se přesvědčili, že se na palubu dostali všichni, kdo se přihlásili, i se svými rodinami, vyhoupli se na dřevěnou palubu i oni.

Elaisiar se už v duchu radoval. Kdyby tohle viděli jeho rodiče! Ale ne nadarmo se říká: Nesklízej, když ještě nic nedozrálo.

„Elaisiare, tady něco nehraje,“ pošeptala mu vysoká žena, „cítím to.“

„Já vím, Ademantaro,“ odpověděl jí stejně tiše, „ale nezbývá nám nic jiného, než pokračovat.“

Dal znamení Lydiorovi, který loď odvázal od mola a zvedl kotvu.

Elaisiar se rozhlédl. V tvářích okolo sebe viděl radost a naději. Sám se pokoušel tyto city prozatím zaplašit. Dokud nebudou od břehů Tyrnie vzdáleni alespoň na dvacet sáhů, pořád se může něco pokazit.

Loď se odrazila od břehu.

Jiskřička naděje se domáhala svého práva.

Plachty zachytily východní vítr a muži se ujali vesel.

Jiskřička se zvětšila v jiskru.

Loď se odpoutala od břehu.

Z jiskry se stal plamínek.

Loď se začala vzdalovat z přístavu.

Plamínek se rozhořel v plamen.

Sledoval tiché městské pobřeží. Nic se neděje.

Plamen se rozdmýchal v oheň.

Pořád se nic nedělo.

Oheň se neudržel a jako záplava projel Elaisiarovým tělem. Zvládli to! Dostali se z Tyrnie, on i jeho přátelé. Oddechl si a otočil se k přístavu zády.

U mola se jako pozdní světlušky začaly zažíhat pochodně a vojáci se rojili ze svých základen. Jejich informátor měl pro jednou pravdu. Nevolníci se opravdu pokusili o útěk. Ale to jim neprojde. Stačí jeden oddíl a stíhací loď. Nemají šanci.