Další návštěva farmy bývalého kolejního pantáty aneb Hledáme papírek v Lolině dlani

Víkend. Osvobodila jsem se částečně od povinností a chystala se položit pár otázek bývalému kolejnímu Nebelvíru. U madam Orionis jsem si vyžádala povolení opustit Hrad, použít její soukromý krb, a pak už jsem frčela polem nepolem, lesem nelesem, obuta neobuta, učesaná neučasaná směr Papulkovic farma. Měla jsem tam domluvenou schůzku s Ladem, abych se ujistila, že farma neleží ladem.

Profesor mě přivítal na hranici pozemků, jak je jeho zvykem - utahat příchozí, aby moc nesnědli a moc se nezdrželi; na sobě měl správný "farmářský lůůk", vlasy delší, než jak jsme u něj zvyklí, tvář ošlehanou větrem a sluníčkem  a z očí mu svítil bůček.

"Buďte zdráva, slečno Nio!"

"No tě bůh," ulevím si, když zajedu novou bílou teniskou do bláta, "Zdravím, profesore. To si to tady nemůžete vydláždit či co?

"Ne, vážená dámo, to bych byl potom připraven o vaše brblání po cestě k domu," a vydal se na cestu.

"Pane profesore, první otázka - bonzování: nádoba vtipu, škodolibostí i profláknutých faktů. Láká vás stále stejně jako v den, kdy jste jej začal učit? Přináší vám stále stejnou radost?"

"Bonzologie - i samotné bonzování - nemůže pro bonzologa, notabene, když ho vyškolila madam Tatokalan Watanka, ztratit svůj půvab, šarm a trochu ani ten odér čiré dobré škodolibosti. Proto mi přináší stálou radost a potěšení."

"Jste pokládán za mistra bonzování, jaký byl váš poslední bonz?"

"Děkuji. Můj poslední, zřejmě brzy uveřejněný bonz samozřejmě poznáte v následujících řádcích, ale ten zatím poslední ne a obávám se, že na jeho zveřejnění si budete muset, budete-li chtít, chvilku počkat."

Zatímco jsem se svezla z kopečku po zadnici, snažila jsem se pochopit profesorova slova. Nepochopila. Naštěstí se v dáli rýsoval dům - přeloženo jako "chlad, relativně čisto a suchá pevná zem".

"Jaké jsou vaše plány na další rok? Nový předmět? Třídy navíc? Či ubrat?"

"Co se mých plánů na příští školní rok týká, určitě žádný nárůst v počtu předmětů, stupňů výuky, či tříd z časových důvodů nechystám."

Protáhla jsem obličej a okem znalecky posuzovala stáda oveček.

"Ovšem tady přibylo, že ano?" pomyslně jsem rukou udělala ohradu kolem stáda ovcí.

"To víte, množí se rychle. I ovce mají své dny."

"Poslední přírůstek?"

"Ovečka Jane Pat a beránek Jassem."

Utrhla jsem hrst trávy a podala ovečkám. Nahrnuly se ke mně, začaly se tlačit a brzy mě donutily k úprku. Trávu si ovšem vzaly.

Cesta k domu už byla upravená. Což znamená, že jsem se po kotníky nebořila do bláta, ne že by tam byla dlažba.

"Odstoupil jste z funkce kolejního ředitele Nebelvíru, zkuste, prosím, zavzpomínat a říct nám tři zážitky či skutečnosti, které se seběhly během Vašeho 'kralování' a které hodnotíte jako pozitivní, no a naopak tři, které byste znovu prožít nechtěl? Tedy - pro pořádek: Tři, na které rád vzpomínáte, a tři, na které vzpomínáte nerad."

"To je velmi obsáhlá otázka, nad kterou budu nejspíše muset dlouze přemýšlet, ale i přes tuto namáhavou činnost se pokusím odpovědět  na ni krátce. Hledat pozitiva na 'kralování' je jistě velice snadné. Samozřejmě, že bych měl nejprve zmínit úspěchy Nebelvíru . Zisk dvou školních pohárů a famfrpálového poháru, dále pak dvě druhá místa ve školním a tři druhá místa ve famfrpálovém mistrovství. Rád bych ale hlavně vyzdvihl pohodu, při které nejen studentské vedení, primus i primusky, prefekt i prefektky, ale i další funkcionáři, včetně jisté nejmenované šéftlapky a její literární smečky, a ostatní členové koleje, pracovali a přitom se bavili a 'kolejničili' k velké spokojenosti všech příznivců Nebelvíru."

Zatímco se profesor rozhovořil, rozhlížela jsem se kolem dokola. Byla jsem přesvědčena, že hrobka Loly Kaki je určitě zde. Za svého dušího žití na Hradě mi několikrát svěřila, že její tělo leží v nehorázném puchu. Nasála jsem okolní vzduch. Ne, že by to tu smrdělo, ale všude, kde žijí zvířata, je takový zvláštní vůník. A vsadím svůj rudozlatý brk, že by Lolkovi nevoněl. Ano, to by odpovídalo. Zde by Lola nevydržela ani den, protože by ji děsil fakt, že ji načichne mop.... Na pozemku nic, co by připomínalo hrobku, nebylo. Zklamaně jsem povzdechla. Kolejní ředitelka byla opět zhmotnění svého milého o kus dál.

Vešli jsme do dveří. Zaznamenala jsem slavný obraz 'Sádlo-maso' a s úsměvem zmerčila, že přibylo 'Davové šílenství po ostravské klobáse'.

"Pokud si mohu dovolit vybrat a jmenovat své ryze osobní události," pokračoval profesor, "tak bych vyzdvihl pasování nováčků, jednu 'tajnou' oslavu  a 'odkrytí' tajemství  farmy, kde nyní dlí mnoho bobrů, vepříků i oveček. K druhé fázi otázky...," zamyslí se, "samozřejmě že každého naštve naprostý nedostatek niokaa a mnohdy přemnožené škrkny, ale to co považuji pro mne za naprosto nejsmutnější byly mé časové možnosti, tedy spíše občas i krizové nemožnosti, které nakonec, po zralém uvážení s ohledem ke koleji a lidu kolejnímu, musely vyústit k mému odstoupení. Není nic bolestivějšího a smutnějšího, než když, zejména tedy u mužů, začne člověk citelně a na vlastní kůži chápat ten jemný, avšak totální rozdíl dopadu významu mezi slovy chtít a moct. Musím zde ale zdůraznit, že studentské vedení pracovalo o to více a s větším zápalem a s mnohem větší odpovědností. Za to jim patří můj nehynoucí obdiv a vděk."

Co leskne se to v oku muže, co zasáhne ho tak, že nic od žalu nepomůže? To pouhá ztráta srdcí mnohých, co skončí v běli čtyř zdí strohých...

"Jak vlastně vzkvétá farma? Co nového? Už u vás byl Přemek Podlaha?"

"Ó farma," slastně se usměje, "ta vzkvétá, prosperuje a těší srdce starého muže. Musím si ale i na ni vyšetřit více času. Přemek Podlaha u mne nebyl, není a doufejme, že nikdy nebude, neboť se oba dva zabýváme něčím jiným a umím si představit, jak by se tvářil kdyby spatřil vašeho rozzuřeného bobra Božrouta."

"Hmmm... vyřešme nyní takovou delikátní záležitost...," vytáhnu hůlku, poklepu na kabelku a vytáhnu dva obrovské kanystry, "prosila bych čerstvé mléko."

Profesor se rozesměje a vezme kanystry. "Tak pojďte." Vydám se za ním do sklepa k chladícím boxům. Chladícím boxům? Chladícím boxům... Začalo mi to šrotovat. Vzpomněla jsem si na dveře v zahradě, o kterých mi minulou návštěvu profesor Papulka vykládal, že vedou do chladících boxů. Ale ukázat mi ten vstup nechtěl...

"Říká se, že místo posledního odpočinku vaší sestřičky Loly Kaki, která nás navždy opustila před rokem a něco, je právě na vaší farmě. Co je na tom pravdy?" osmělila jsem se.

"Ano, říká se mnoho věcí, ale toto nemohu a ani nechci komentovat, neboť rodinná tajemství jsou rodinná hájenství a ryze soukromá záležitost." Umlčel mě svou výpovědí. Určitě je tady, pomyslela jsem si.

Když byly kanystry plné čerstvého mléka, nechala jsem je zmizet. 

"Vraťme se k anketě. Povězte nám, je některý z oněch tří bonzů pravdivý? Tedy - za prvé... obletět svět na koberci, ale předběh Vás Aladin, za druhé... chov běžců indických na farmě za účelem závodů pro profesory, za třetí... příprava na konkurz na roli Griphooka."

"No, tak fabulace vám vyšla více než výtečně. Takže nikoliv, žádný nebyl pravdivý. Je sice pravdou, že mi byla nabídnuta role, ale úplně jiná, nicméně vzhledem k mým časovým možnostem jsem ji musel s díky odmítnout.  Vyskytl se taky možný problém s tím, že kdyby se novináři a další nezkušení bonzologové  o tomto nějakým způsobem dověděli, vyvstal by produkci filmu velký finanční  problém, protože - a zde si nalijme čistého vína, kdo by chodil na Pottera, když může jít na Papulku, že?" hlučně se Ladard rozesměje.

"O čem podle vás svědčí hlasy hlasujících?"

"O odpovědích tipujících mohu pouze spekulovat, proč se nechali skoro nachytat. Při deduktivním uvažování je jasné, že létání na koberci se nehodí pro muže mého věku, běžecké cvičení je vzhledem k mému odporu k této činnosti naprosto nepravděpodobné. Nejvíce  potenciálních a vzhledem k předchozí odpovědi také skoro správných odpovědí svědčí nejspíše o pokrocích v bonzologickém umění účastníků ankety."

"Co v poslední době se vám na Lví tlapou líbilo nejvíc?"

"Co se mi nejvíce líbilo v poslední době v Tlapce? Pochopitelně slečny redaktorky." Teď se rozesměju i já, typický on.

"Na závěr zásadní dotaz - kudy tudy do Bavorova?"

"Rovnou za nosem, doleva, po třech stech metrech do udírny a pak snad raději jinam...," vypočítává profesor na prstech a u toho kouká do stropu. Využila jsem situace a vytrhla hadičku z barelu s mlékem, které se okamžitě začalo valit ven. 

"Jééé, promiňtě. Asi to budete chtít uklidit, že? Já nebudu zdržovat, cestu najdu sama!" vzala jsem nohy na ramena, ve dveřích se ještě ohlédla - profesor klečel a utíral podlahu - a pak utíkala na zahradu, přímo k záhadným dveřím v půdě.

Otevřela jsem je. Dýchl na mě chlad. Chodba byla potažena černým kobercem a svítilo tam mnoho svící. Otřásla jsem se. Můj odpor k 'hřbitovnímu' se projevil. Došla jsem na konec chodby a ocitla se v kruhové rodinné hrobce. Papulkové za poslední dvě století. Došla jsem k poslední kamenné rakvi s nápisem 'Lola Kaki'. Povzdechla jsem si. Otevřít ji nemůžu. To by bylo nemorální. A nejspíš by to bylo poslední, co bych viděla, než bych zešílela...

Zklamaně jsem odešla z hrobky a zavřela za sebou dveře.

Jak jen se dostaneme k papírku v ruce Loly Kaki, aniž bychom znectili mrtvé?