Čtyři nebelvírské důchodkyně a kámen mudrců
- Velká síň: všude je tma, jen těsně pod stropem se vznáší několik svící, celá síň vypadá dost omšele a neudržovaně -
Jane Mooren (nadšeně): To je prima, že nám vedení školy dovolilo uspořádat nebelvírský sraz po osmdesáti letech! (drbe bobra se spoustou lysin)
Betelgeuse Orionis (nezúčastněně): Ale to jooo, to on Nim byl vždycky hodný....
(skrze boční vchod vejde žena s dlouhými černými vlasy, táhne za sebou obrovský trakař plný knih)
Mariana Kohoutová: Ale Bete, prosím tě, to máš nějaký výpadek, pan Elénére už není ředitel několik desítek let. Zapomněla jsi?
(sáhne po jednom deníku v trakaři a otevře jej)
Mariana Kohoutová: Přesněji od roku 2012, kdy na Hrad vtrhli lidi z Kruvalu a zabrali to tu.
Betelgeuse Orionis (v pohaslých očích jí na chvíli překvapeně zasvítí): To se opravdu stalo?
Mariana Kohoutová (znovu se podívá do deníku a začne číst): 17. října 2017, Milý deníčku, dnes je to přesně pět let, co na nás zaútočili ti proklatí kruvalisté. Rok Bradavice nevyučovaly, až se konečně našly vhodné prostory a výuka tak mohla v roce 2013, deset měsíců po napadení, znova započít. Profesor Elénére však post ředitele znovu nepřijal, poněvadž nesouhlasil s postojem Ministerstva, které odmítlo vydat Hrad zpět do rukou bradavickým. Proslýchá se však, že se jednou na Hrad vrátí.
Jane Mooren (pobaveně): A vsadím krk, že taky vrátí. A to dost brzo.
Betelgeuse Orionis (k Jane, která leští zašlý primusovský odznak): A možná už dneska! Co je vlastně za den?
Jane Mooren: 19. října 2092.
Betelgeuse Orionis (pobouřeně): To sotva! Vždyť jsem sotva složila OVCE!
Mariana Kohoutová (pobaveně): Inu, Bete, já ti opět nechci brát iluze, ale víš o tom, že brzy oslavíš stoprvé narozeniny?
Betelgeuse Orionis (pobaveně a pobouřeně): JÁ?! Nikdy! Nepamatuji se, že bych žila už sto let!
Jane Mooren: Ale jo, to víš, že žila. (poplácá Bete po ruce)
(následuje pět minut ticha, které vyplňují jen tichounké zvuky; Jane Mooren špitá svému bobrovi zážitky uplynulého dne, Mariana Kohoutová listuje svými starými, již skoro plesnivými, deníky a Betelgeuse Orionis bubnuje nehty o okraj talíře)
Betelgeuse Orionis: Víc lidí nebylo pozváno? Jen my tři?
Mariana Kohoutová (otevře nejčerstvěji vypadající deník): Ale ano, bylo, všichni nebelvírští, kteří byli studenty v letech 2007 - 2010. Minulý týden jsme posílaly pozvánky. Nevzpomínáš? V pátek! Polovinu jsi rozesílala ty přece!
Betelgeuse Orionis (udiveně potřese hlavou): Že o tom nic nevím!
Jane Mooren: Promiň, že ti to musím říct takhle narovinu, ale ty poslední dobou nevíš nic. Poslední dobou jako asi posledních deset let.
Betelgeuse Orionis: Ale drzost ještě poznám!
Jane Mooren: Vážně?
Betelgeuse Orionis: Vážně! A kdo teda ještě přijde?
Jane Mooren: Myslím, že už sotva někdo. Všichni jsou prý mrtví.
Mariana Kohoutová: Ale ne, určitě ještě někdo žije! Třeba ta.. no ta... ta šílená s hůlkou!
Jane Mooren: Malrinová?
Mariana Kohoutová: Jo ta! Ta ještě žije! Minulý týden o ní psal Jinotaj. Snažila se jim v redakci namluvit, že zničila jádro Krys.
Jane Mooren: Cha! To určitě! Po Krysách už jdou desetiletí! Jsou nedopátratelnější než mudlovštví mafiáni! A Malrinová je samotinka zničí! Cha! Chacha!
Mariana Kohoutová: Náhodou jsem ji před patnácti lety potkala na setkání bystrozorů a byla to ještě štramanda! Udržela zuby v puse, hůlku v ruce i moč v... moč.
Betelgeuse Orionis: Kdo je ta Malrinová?
Mariana Kohoutová: Naše kolegyně přece! A tvoje spolužačka! Učila Famfrpál a Bystrozorství. A taky Syrovou magii.
Betelgeuse Orionis: Tak to ona mě naučila péct sýrové tyčinky! (plácne se do čela)
Jane Mooren (pohladí Bete po stále černých dlouhých vlasech a chlácholivě dodá): Jo, tak to určitě bylo. Dej si něco k jídlu. (podstrčí jí talíř s koblížkama)
Betelgeuse Orionis: Ne, díky. Nechci dopadnout jako nebožtík Álois. Navíc nemůžu jíst.
Mariana Kohoutová: Pačemu?
Betelgeuse Orionis: Hele a víš, že ani nevím? Ale trvá to už několik let... přesně pět. Nebo deset.
Jane Mooren: Dobře, tak si aspoň vyndej z kapsy tu shnilou kytku. Smrdí.
Betelgeuse Orionis: To taky nemůžu.
Jane Mooren: A co vůbec můžeš?
Betelgeuse Orionis: Určitě bych mohla uklidit svým sovám klece! A třeba mezitím ještě někdo přijde! (odejde z Velké síně)
Mariana Kohoutová (k Jane Mooren): Takhle se chová od smrti Filiuse. Vím to, založila jsem si dopis od Stephie de Morney. Poslala mi ho před osm lety. Poslechni si to: Ale jedno ti povím, Mari, Bete mi dělá starosti. Všechno to začalo, když Filius jednou ráno zjistil, že si není schopen vybavit počty terčíků všech studentů Nebelvíru v posledních dvou letech jeho primusování a prohlásil, že už nechce žít. A jak si Fil přál, tak se také stalo. Večer ho nebylo. Bylo mu 93 let. Po úmrtí Nebelbracha Mechachy, který zemřel, když - kvůli špatnému zraku - chytil místo zlatonky malý kulový blesk, to byla nejrychlejší smrt. Od té doby Bete zapomíná a přišla o svůj pověstný labužnický jazýček. --- Tak takhle mi to Stephi napsala.
Jane Mooren: Třeba jí tohle setkání zase probudí k životu!
Mariana Kohoutová: To sotva, když nikdo nepřijde.
(vrátí se Betelgeuse Orionis, hábit celý od peříček, a posadí se ke stolu)
- Klap... klap.... klap.... Buch, buch, buch! -
- Na chodbě se nejprve ozvalo klapání hůlky o kamennou letitou podlahu a nasledně někdo zabušil na vchod do Velké síně něčím tenkým, ale pevným. -
(KONEC PRVNÍ ČÁSTI)
Anketa
Kdo zabušil na dveře Velké síně?
Čtyři nebelvírské důchodkyně a kámen mudrců
—————
| Datum | 21.08.2010 |
| Vložil | Janel |
| Titulek | :)) |
Tohle je ale fakt super! :D Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál :))
—————