Očes Mydlinka a akce Kulový blesk

Slunečné počasí netrvá věčně, a tak i k vesničce Očese Mydlinky dorazily dešťové mraky. Kouzelníček seděl v kuchyni, popíjel máslový ležák a četl Denního věštce. Tu se dveře rozrazily a v nich stál Hubert. S ním se dostavil i průvan a všechen Očesův denní tisk se rozlétl po celém pokoji. 

„U Merlinových vousů, Huberte!“ zaklel kouzelníček a sbíral po zemi mudlovské a kouzelnické noviny. Hubert si přisedl ke stolu a zářivě se usmíval: „Strejdo, mám pro tebe skvělou novinu!“ Očes se na synovce podíval skrze své čtecí brýle: „Huberte, jestli to je zase nějaký makurita, tak mi to snad ani neříkej!“

„Ale kdepak, strejdo! Něco mnohem lepšího – lístky na famfrpálové mistrovství světa!“ 

Hubert začal běhat po kuchyni a mávat lístky Očesovi před nosem. Ten ovšem jeho nadšení viditelně nesídlel: „A na kterém postu hraješ, Huberte?“ 

Synovec se zarazil: „Já? Hrát? Na postu?“ – „No jistě. Jsi brankář či chytač?“

Hubert se začal smát, až se za břicho popadal – chacha, chocho, chichi. „Strejdo, já bych mohl hrát famfrpál leda na Kulovém blesku. A ten stojí hodně, hodně galeonů, takže z toho nic nebude. Mám jen lístky pro dívaky.“

„A na jaké představení to bude?“

„Ale strejdo, na famfrpálu se hrajou zápasy. A půjdeme na Trovanské šviháky a Jalovské létavce.“

Očes trochu neochotně přikývl: „Sice bych raději šel na Divoké včely, ale dobrá, půjdu s tebou.“

Hubertovi zacukaly koutky – Divoké včely hrály poslední zápas v roce 1954. Ale před strýčkem si udržel kamennou tvář. Domluvili se tedy kdy, kde, jak, proč, s kým a za kolik. Očes Hubertovi uvařil čaj a deštivé odpoledne strávili v ryze sportovní hovoru.

Očes vyprovodil Huberta a vrátil se do kuchyně. Konečně si mohl dočíst své noviny. Ouha! Pomíchaly se mu mudlovské a kouzelnické stránky. Znovu zaklel a postupně dal noviny dohromady. Když po hodině snahy a nesmyslného slepování měl noviny před sebou, usadil se a začal číst. Uprostřed Denního věštce narazil na zajímavý poutač: Akce! Kulový blesk! Levně!

„To by byl dárek pro Huberta,“ řekl Očes a hledal na stránce adresu, kde by to zlevněné koště našel. Úplně dole drobným písmem bylo: „V naší-vaší vesnici, zítra přesně v poledne.“ 

Očes se zaradoval a běžel se podívat, kolik hotovosti má u sebe. Vzhledem k tomu, že nevěřil žádné bankovní instituci (kouzelnické ani mudlovské), měl veškerou hotovost doma. Přepočítal si tedy poctivě naškrblené penízky a konstatoval, že se slevou na koště mít určitě bude. Přemýšlel ale, jak se taková kouzelnická famfrpálová prodejna bude maskovat. Znovu si přečetl reklamu v novinách, jestli tam není nějaké heslo. Ale kde nic tu nic. Nakonec si řekl, že to budou mít určitě nějak ošéfované. Očes se tedy vydal do říše spánku a penízky si uložil pod polštář, aby mu je v noci někdo nečornul.

Ráno vstal jako obvykle a připravil se na cestu. Tedy náves byla od jeho domu sotva půl kilometru, ale Očes se chystal, jak kdyby znovu jel do Prahy. Chtěl se před svými kouzelnickými druhy trochu vytáhnout. Oblékl si nejlepší oblek (kvůli maskování) a přesně na dvanáctou vyrazil směr náves. Tam už bylo boží dopuštění! Fronta byla dlouhá jako o Vánocích 1985 na pomeranče. A že to tenkrát byla fronta! Kouzelníček se postavil na konec a nechápal, proč tu ti mudlové stojí. Ale pak mu to došlo – utajení! Určitě zde prodávají i nějaké ryze mudlovské výmysle. Očes se spokojeně usmál a díval se po lidech s výrazem: Vím víc než vy a jsem na to hrdý!

Fronta postupovala a za nějakou hodinku už byl Očes skoro uvnitř staře vypadající maringotky. Vlezl dovnitř a za stolkem seděl svalnatý chlapík s úlisným knírkem.

„Dobrý den,“ pravil Očes, „přišel jsem si pro jeden Kulový blesk.“

„Jistě, jistě, strycu, jako všici tady. Hnedle to bude.“

„A v jaké měně to chcete platiti?“

„Nejlépe v korunkách, strycu,“ řekl prodejce a Očes šmátral v kapse pro měšec s penězi.

„Tak tady to máte, bude to za třicet,“ řekl a podával kouzelníčkovi malý papírový pytlíček. Očesovi se protočily panenky: „Ale já jsem chtěl Kulový blesk!“

Prodavač se zasmál: „Však jo. To je Kulový blesk, naplno to rozbalíte až doma, strycu.“

Očesovi blesklo hlavou – aha! Utajení! Pěkně poděkoval, zaplatil a odnášel si svůj pytlíček domů. Prodavač si jen zamumlal: „Ach, ta senilita!“

Očes domů skoro běžel. Když dorazil, zaklapl branku, dveře zavřel na petlici a ihned do kuchyně. Položil pytlíček na stůl a pomalu ho rozbalil. Vypadla z něj ale jen krabička. Očes ji obhlédl ze všech stran, ale prostě nic. Pouze na obalu byl název: Kulový blesk.

Očes byl zdrcen. V tom do kuchyně vpadl Hubert: „Nazdar, strejdo, tak co, vyrazíme na ten zápas?“

„Huberte, musíme ihned na ministerstvo. Chtěl jsem ti koupit Kulový blesk a ten šarlatán mi prodal toto,“ a ukazoval synovci krabičku. Ten si jí vzal, prohlédl a začal se smát.

„Strejdo, ale to je přece mudlovský film! Kde jsi ho vzal?“

A kouzelníček pověděl synovci o inzerátu v novinách, maringotce na návsi a lukrativní ceně 30 Kč za koště Kulový blesk. Hubert se opět za břicho popadal – chacha, chocho, chichi. Synovec si vzal onu stránku v Denním věštci a hned byl doma. Při tom včerejším průvanu a následné Očesově záchranné akci se stránky pomíchaly. Dole u oné inzertní stránky stálo – Slípkovršské deníky. 

Kouzelníček byl rozčílen. Brblal celou cestu k přenášedlu, na zápase i po cestě domů. Hubert z něj měl hlavu jako dýni a byl rád, že strýčka vysadil doma. Očes rozhořčením nemohl usnout a do své mudlovské knihy si poznamenal: „Mudlovský tisk je prolhaný, prolhaný, prolhaný!“ Zaklapl knihu a ponořil se do neklidných snů, ve kterých on i prodejce z maringotky létali na opravdových Kulových blescích.