NIANE Z LIBELUSIE - NOVÁ NEBELVÍRSKÁ HVĚZDA NEBELBRACH MECHACHA

     Neděle ráno – šestého šestý. Šest hodin. Nekřesťanská hodina pro někoho, kdo téměř do svítání slavil famfrpálový úspěch. Novinář, který touží po úlovku, však musí leccos překousnout, v tomto případě jsem já překousla svůj dvouhodinový spánek. V šest hodin jsem se měla sejít u krbu napojeného na letaxovou síť s kapitánem nebelvírského famfrpálového týmu, redaktorem a korektorem Lví tlapou a nejnovějším lamačem dívčích srdcí rudé koleje – Nebelbrachem Mechachou, který slíbil, že mi poskytne rozhovor.

     Hodiny odbily šestou. Nebelvírská místnost byla stále prázdná. Společnost mi dělaly jen láhve ležáků, obaly od čokoládových žabek a chrápající Jassem Rinal, spící přes dvě křesla v naprosto nepřirozeném skrči. Vytáhla jsem z kabelky černou tužku na oči a přikrášlila mu obličej. Netrvalo dlouho a ozvala se za mnou odkašlání. S úlekem jsem se otočila. Nebelbrach stál u krbové římsy, leštil hůlku a se škodolibým úsměvem kroutil hlavou.

     „I po těch letech, co se známe, Niane, mě stále překvapuje, jak umíš být někdy dětinská.“

     „Pch,“ odfrknu si, „zábava musí být, ne?“ Schovám tužku do kabelky, vytáhnu z ní pergamen a niopišku a spustím.

     „Tak kam se jde, kam se jde?“

     „Nepovím. Ale ty, až vlezeš do krbu, pověz ‚Údolí včel‘.“

     Zapřemýšlím, nakolik to má něco společného s Körnerem, pak to však pustím z hlavy, naberu do volné dlaně letaxový prášek a vykřiknu: „Údolí včel!“

    Netrvalo dlouho a stanula jsem uprostřed slunečné louky mezi dvěma hřebeny hor. Ovanul mě svěží větřík a vůně květů, jichž kolem bylo požehnaně. Krb, ve kterém jsem přistála, stál uprostřed louky. V první chvíli mi to přišlo směšné, ale když jsem si všimla blíže nádherných přírodních motivů, byl tento solitér krásnou součástí louky, na níž si oko přivyklo rychle. O minutku za mnou se v krbu zatočil Nebelbrach. Uhladil si patku a svižně skočil do trávy.

    „Proč jsme tady tak brzy?“

    „Protože ranní ptáče dál doskáče,“ utrousil Nebelbrach moudře a já se nafoukla, poněvadž si pamatuji na doby, kdy odmítl začít výšlap na Sněžku dřív než v jedenáct, poněvadž se musel ‚vyhajinkat‘.

    „A kam že to jdeme?“

    „Uvidíš. Pojď za mnou.“ A vydal se skrz údolí.

    „Přejdu tedy rovnou k první otázce. Lví tlapou nyní působí řekněme skoro… samizdatově. Kvůli opakovaným útokům jsme se museli uschovat v sídle jednoho z členů redakce. Sídlo je v tuto chvíli nezakresleno, chráněno Fideliovým zaklínadlem, opatřeno mocnými kouzly… Práce je tak velmi komplikovaná… Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak ty osobně jsi vnímal opakované tvrdé útoky na Lví tlapou.“

    „Velmi fandím jejich původci. Dělám úkoly, semináře, soutěže, a ještě k tomu jsem musel pracovat pro ElTé. Velmi se mi ulevilo, když mi tato povinnost odpadla. Ale jak vidím, šéftlapka si nedá pokoj a zase otravuje, hledá nějaké možnosti, jak Lví tlapou dál vydávat a tak. Je to děsně protivná ženská, pořád nás do něčeho honí. Asi nebudu mít šanci dále odpočívat, budu muset zase pro Lví tlapou začít něco dělat. Pořídím si zásobu laudana.“

    +Niane se rozesměje a dloubne Nebovi uličnicky do žeber+

    „Má pro tebe osobně větší kouzlo samizdatově vydávaný časopis nebo oficiální?“

    „Kolejní časopisy jsou všechny samizdatové. Vydělávat se dá jenom v Denním věštci, jinak se časopisy dělají na koleně. Teda na vlastních kolenou, je to jako modlitba. Mně je vcelku jedno, jakým způsobem časopis vychází, hlavně aby v něm bylo co číst.“

    „Myslíš si, že teď, když jsme dobře skryti, už útoky skončí, nebo si nás onen zlořád zase najde?“

    „Myslím, že záleží na tom, kdo je autorem ochranných kouzel. Pokud paní bystrozorka Malrinová, mohli bychom být v bezpečí. Pokud ta její oblíbená, ale nepodařená žačka z Libelusie, bojím se, že nás čekají nepříjemná překvapení.“

    +vyplázne na Neba jazyk a ten se hlasitě rozesměje+

     Po deseti minutách svižné chůze jsme se dostali k malému jezírku, u něhož Nebelbrach zastavil, podíval se na hodinky a pak začal hledat. Netrvalo dlouho a ukázal na prázdnou láhev ležáku, jakých se u nás v koleji v tu chvíli válelo asi tucet, a zamířil k ní.

     „Připrav se,“ pokynul mi.

     Poznala jsem přenášedlo, klekla si k němu a přitiskla na něj prst. Za dvě minuty už nás neviditelná síla unášela skrze neznámý časoprostor a pak, dřív než by Merlin řekl ‚Morgana‘, jsme stáli uprostřed nádherné zlaté haly.

     „Kde to jsme?“ vydechla jsem a údivně se rozhlížela po zlatých zdech a malých ptáčcích, kteří téměř neslyšně v houfu pluli pár metrů nad našimi hlavami – Zlatonky!!!

     „V továrně na výrobu zlatonek,“ potvrdil mou domněnku Nebelbrach a vykročil k paní v rudém úboru, která seděla za pultíkem a něco diktovala bleskobrku. Když jsme přistoupili blíž, čarodějka vzhlédla.

     „Nebelbrach Mechacha, jsem očekáván.“

     „Ano, pan Mechacha, takže k řediteli, šesté patro nahoru. Vaše hůlky, prosím.“

     Nebelbrach se usmál a podal svou hůlku čarodějce. Nastala trapná chvíle ticha a němého očekávání, kdy paní za pultem držela mým směrem nataženou dlaň a já křečovitě svírala hůlku.

     „No tak, Niane…“

     Křečovitě jsem se usmála a vydala čarodějce svou hůlku. Nebelbrach zde očividně nebyl poprvé, otočil se a sebejistě se vydal úzkou chodbou. Já jsem stále potlačovala nutkavý pocit, že jsem ‚nahá‘, mračila jsem se a rozhlížela.

     „Nejsi tak trochu paranoidní?“

     „Momentálně je vůči kouzelníkům naladěný hodně nepřátelsky," odpověděl Bill. „Nepřestal ještě zuřit kvůli té záležitosti s Pytlounem.“

     „To říká někdo, kdo v životě ani nečuch k bystrozorství!“ vyjela jsem na něj, aniž bych se pohoršila sama nad sebou, že jsem užila nespisovného slova. „Nebezpečí číhá všude, Nebe!! Je třeba mít se na pozoru! Je třeba nikdy nepolevit v ostražitosti!!“

     Nebelbrach se rozesmál, čímž mě namíchnul o to víc.

     „Nestudovala jsi náhodou taky Syrovou magii?“

     „Jo. A taky jsem byla naprosto zoufale nejhorší ze třídy.“

     „Co takhle další dotaz?“

     Setřepala jsem ze sebe nervozitu a zase se vpravila do role novinářky.

     „Vzal si mě sem, do výrobny zlatonek, má pro tebe zlatonka velké kouzlo? Nebo je to jen náhoda, že sis vybral post chytače?“

     „Zlatonka je ten nejúžasnější míček, jaký existuje. Podívej, je to jako s kočkou a psem. Zlatonka je kočka, nádherná, která se ti nepodřizuje. Jiné míče dělají jen to, co po nich chceš, pokud to umíš, to je nuda.“ +chvíli se odmlčí, přemýšlí, do které chodby zahnout, pak pokračuje+ „Na chytače jsem se dostal tak, že jsem byl na výjezdním semináři. Pak jsem se vrátil na Hog a zjistil jsem, že probíhá trénink mé koleje. Popadl jsem koště, ale jediný volný flek byl na chytači. Vlezl jsem tam a už mi to zůstalo. Byl jsem úplně bez chráničů a čehokoli, oblečený jen ve školní uniformě a chytal jsem. Dnes bych to jako kapitán u nikoho nepřipustil. Ale jak jsem tak chytal, chytlo mě to. A pořád drží. Chytač je skvělý post, člověk má dokonalý přehled o hře, to je zvláště pro kapitána moc důležité. Ale ty probdělé noci, abych si nastřádal procenta, zase tak skvělé nebyly.“ +mrkne na mě+

     „Dokážeš si představit, že bys po ukončení profesionální dráhy, až už nebudeš schopný usednout na koště či rozpoznat, zda jsi přidal kouzlem plyn či ti povolil svěrač, věnoval tomuto? +ukáže rukou směrem k čarodějům, kteří v zasklených kukaních kouzlem ošetřují zlatonky+ Že bys kupříkladu zasvětil život výrobě famfrpálových potřeb, komentátorství…?“

     „O ničem takovém mi ani nemluv. To je děsná představa. Naštěstí studuji věštění u madam Elle a vím, že mne to nečeká. Zemřu na koštěti při chytání zlatonky. Bude to při zápasu naší školy proti Kruvalu, dostanu ránu oběma potlouky zároveň. Ale při svém smrtelném pádu chytnu do úst zlatonku, a to rozhodne zápas.“

      Vybuchla jsem smíchy, ale pak hned zvážněla, poněvadž můj bystrý zrak zaznamenal, že Nebelbrach se nesměje. Doufám, že to nemyslel vážně.

      „Ke kterému z míčů by ses přirovnal? Jsi spíše nepolapitelná, nenápadná něžná zlatonka, skórující camrál, který nutí ke spolupráci, nebo neuhlídatelný a neposlušný potlouk?“

      „Já jsem typický potlouk. Jak je do čeho praštit, tak praštím. Ale funkce kapitána mě přinutila zcamrálovat. Takže je ze mne potloukocamrál. Se zlatonkou nemám povahově nic společného, proto mě asi tak přitahuje.“

      „Je všeobecně známo, že než je zlatonka vypuštěna do hry, nedotkne se jí lidská ruka. Zlatonka je opatřena paměťovým kouzlem – pamatuje si prvního, kdo se jí dotkl. Pamatuješ si ty první zlatonku, které ses dotknul?“

      „Jistě, ukážu ti ji po návratu.“

  /pozn. autorky: Opravdová Nebelbrachova první zlatonka./

      Malým výtahem jsme vyjeli do pátého patra a zastavili se před velkými dveřmi s nápisem ‚Ředitel Osvald Souse‘.

      „Schováváš si zlatonky? Či kusy dresu famfrpálových hvězd?“

      „Schovávám si zlatonky. Použité dresy děsně smrdí, nechápu, proč po nich fanoušci tolik touží. Nechceš tento? Měl jsem ho na sobě při vyhraném utkání se Zmijozelem. Zapáchá mi z něj celý pokoj.“ +Nebelbrach vytáhne z batohu děsně zmuchlaný a opravdu nemile vonící dres.+

      „Ach, to snad ani ne. Já dresy nesbírám. Ale nabídni ho v koleji.“

      Zaklepu a vejdeme. Za stolem v nevelké místnosti seděl malý obtloustlý mužík příjemného obličeje, který se usmál a přišel potřást rukou nejprve Nebovi a pak mi.

      „Tak vás tady vítám, děti moje. Pane Nebelbrachu! Gratuluji k chycení zlatonky. Číslo S-546, nepletu-li se?“

      Nebelbrach přikývne.

      „Tááákže… Vaše objednávka už je zaplacená a zde to máte!“ +podává dvě velké truhly, menší vezmu já, větší Nebelbrach+ „V té menší jsou tři zlatonky, ve větší nově vyrobené potlouky a camrál. Ať vám přinesou mnoho radosti. Pozdravujte pana Papulku.“

      „Děkujeme!“ zašvitoříme téměř současně a vydáme se na cestu zpět.

      „To je na trénink?“

      „Ano, dárek od koleje za pohár,“ rozzářeně se usměje.

     „Jsme v továrně na zlatonky…,“ vysoukám ze sebe, zatímco bradou přidružuji těžkou truhlu, „které místo v ní máš nejraději? Které tě nejvíc fascinuje?“

      „Vstupní brána. Tou se dá totiž vyjít i pryč.“

      +vybuchnu smíchy a začnu balancovat, abych truhlu neupustila+

      „Přejděme nyní k tvému postu nebelvírského chytače a kapitána týmu… Jak ses cítil při získání funkce?“

      „No, to by bylo na dlouhé povídání. Situace v koleji nebyla snadná. Famfrpálový kapitán Kouhei se zřekl své funkce, nyní je už smazaný. Já jsem měl tehdy dost velké spory s naší primuskou Aki san Marino, několik měsíců jsme spolu nemluvili. Potom se na mne obrátila s nabídkou, abych dělal kapitána. Souhlasil jsem, a bylo to správné rozhodnutí. S Aki jsme si pak sedli, rozebrali jsme naše předchozí spory a zjistili jsme, že byly vlastně dost zbytečné. Od té doby jsme opět přátelé. Povedlo se pak zklidnit situaci v celé koleji. Nerad bych zabíhal do podrobností.“ +omluvně se usměje+

     „No, ještě že vás dva spasitele máme,“ vybuchla jsem smíchy a položila bednu na recepční pult, abych mohla převzít svou hůlku.

     „Děkuji a nashledanou.“

     „Děkujeme!“

     O pár minut později jsme znova kráčeli po rozkvetlé louce zpět ke krbu.

     „Funkci jsi získal ve velmi mladém věku… čímž chci samozřejmě říct, že jsi švihák… muselo být jistě těžké rychle se začít orientovat v pravidlech… Prozradíš čtenářům, koho bys označil za svého velkého učitele? Či kteří lidé ti byli nápomocni?“

     „Mým učitelem byla právě Aki. Ona mi pomáhala vést tréninky, vytvářet taktiku pro zápasy a taky je vést. Od ní jsem se naučil vše, co dnes umím. Radila mi, předávala mi své zkušenosti. Sama dělala dlouho famfrpálového kapitána, takže ví, co je potřeba.“

     „Studuješ nebo hodláš studovat nějaký předmět o famfrpálu?“

     „Nestuduji, ani se na to nechystám, pouze jsem absolvoval o famfrpálu několik seminářů. Nejvíc jsem se naučil v praxi. Myslím, že si nikdo, kdo si to na vlastní kůži nezkusil, neumí představit, co funkce kapitána obnáší. Co vše musí člověk sledovat, jak těžké je dělat rozhodnutí. Zvláště, když existuje spousta neznámých… kdo z přihlášených nakonec na zápas nepřijde, kdo bude muset najednou odejít, koho přepadnou škrkny… Musím vědět, který hráč je vhodný pro který post, kolik má procent, kolik má terčíků… Kdy kdo bude vařit… Po každém zápase jsem pěkně vyčerpaný.“

     „Jaké máš v týmu hráče? Jsou disciplinovaní? Talentovaní? Kde cítíš mezery rudého týmu?“

     „Máme v týmu velmi disciplinované hráče, až na jednu dvě výjimky. Všichni makají naplno. Rezervy jsou samozřejmě v počtu nalétaných terčíků. Spousta hráčů, kteří měli přes šedesát, zfialověla, dnes máme k dispozici jen dva. Nicméně jsme schopni sestavit kvalitní tým. Celkově si myslím, že se famfrpál vyrovnává, na terčíky vede jednoznačně Zmijozel, ale tam to dělají starší hráči, kteří se zatím brání zfialovění. A všechny koleje získávají nové famfrpálové mistry. Řekl bych, že za dvě tři sezóny může být pohár hodně vyrovnaný a zvítězit v něm bude moci kdokoli.“

     „Když už jsme u toho týmu – při některých zápasech se stává, že některá kolej nemá plně obsazené posty, řekl bys, že ty jako kapitán máš z čeho vybírat?“

    „Obvykle mám, alespoň dokud není zápas rozhodnutý. Jiná věc je, o jak kvalitního hráče se jedná. V minulé sezóně jsme při zápase proti Zmijozelu doplatili na to, že nepřišli nejlepší hráči. Letos byla situace jiná. Moc si cením toho, že hráči pochopili, že je potřeba pro kolej něco udělat a že přišli. Ukázalo se, že když je kolektiv semknutý a táhne za jeden provaz, lze porazit i papírově silnějšího soupeře.“

     Došli jsme k lučnímu krbu, neohrabaně nabrali hrst letaxu z hromádky na zemi a s výkřikem ‚Nebelvírská kolejní místnost!‘ se přemístili do kolejky, kde jsme se posadili do křesel u krbu.

     „Podle čeho vybíráš pořadí hráčů a posty, na nichž budou nastupovat? Je to u tebe obligátní záležitost terčíků, procent a jejich času, nebo dáš i na intuici, vztahy, které mezi sebou mají, a podobně?“

     „Terčíky a procenta jsou nejdůležitější. No a samozřejmě jejich možnost a ochota na zápas přijít.“

     „Skončila famfrpálová sezona, měl bys rád tuto funkci i další rok?“ chtěla jsem za touto otázku dodat ještě jednu, ale vylekalo mě Jassemovo mohutné zachrápání.

     „Vůbec se tomu nebráním. +usměje se+ Zatím tuto funkci mohu zastávat. Ale tak za rok za dva bude potřeba, aby se do této funkce zacvičil někdo nový. Budu se snažit být mu stejně nápomocný, jako byla Aki mně.“

     „Nyní bych ještě chtěla zabrousit do otázek ‚vod každý přihrádky‘. Tento rok přijde do kin první část poslední části ságy o sedmi částech J. K. Rowlingové – Harry Potter. Ano, mám na mysli mudlovské pohyblivé obrázky. Těšíš se?“

     „Jaké pohyblivé obrázky? Myslíš fotografie v Denním věštci?“

     Tohle bylo marné. Typický Nebelbrach. Raději jsem zabrousila do jiných vod.

      „Velké zlo v době války s lordem Voldemortem dělala otázka (ne)čisté krve. Jak ty osobně se na toto díváš? A jsi ze smíšené, mudlovské či kouzelnické rodiny?“

      „Ono to bylo jinak. Sám Voldemort, jak známo, nebyl čisté krve. To je běžné, v mudlovském světě podobné zlo způsobil jistý Hitler, který prosazoval čistou árijskou rasu, a přitom sám vypadal jako jím nenávidění Židé. Já jsem z mudlovské rodiny a jsem na ni hrdý.“

      „Máš oblíbeného čaroděje či čarodějku?“

      „Jo, mým oblíbencem je čaroděj Karamor.“

      Jassem natažený přes dvě křesla začal rukama máchat ve vzduchu a pokřikovat ze spánku ‚Chytím ji, já ji chytím!!!‘.

     „Co dělají thorovské kozenky?“

     „Utekly na Hocz za Thorem.“ +posmutní Nebelbrach+

     „Na závěr nejintimnější dotaz – co nyní čteš?"

     „Čtu Textologické studie od Miroslava Červenky. +naplno se rozesměje+ A prokládám si to Šlépějemi od Jakuba Demla.“

      Takže, milý Nebelbrachu, dovol, aby Ti poděkovala za krásný výlet a milý rozhovor, zároveň jménem redakce děkuji a blahopřeji Tvému týmu k famfrpálovému poháru!

      Vám, drazí čtenáři, mohu slíbit, že si již brzy bude moct přečíst rozhovor s nebelvírskou sedmibojařkou a prefektkou Jane Mooren!

      Pro Lví Tlapou

      Niane z Libelusie