JASSEM RINAL - POSLEDNÍ ZÁPAS SEZÓNY ZEVNITŘ

     (Šikana by měla být přísně postihovaná i mezi kouzelníky. Začínám tím proto, abych upozornil na neuvěřitelné zneužívání moci ze strany šéfredaktorky. Je děsné mít přátele na vyšších místech, než je člověk sám. Vždycky z něj vyždímají poslední kapku energie a – co je úplně nejhorší! – to všechno jen za oslnivý úsměv. Kde je ta neprůstřelná pravda, že zadarmo ani hrabák nehrabe?! Nemluvě o tom, že si často můžete nechat zdát i o tom úsměvu, takže vlastně makáte úplně zadarmo. Prostě děs.

 Tak jsem dneska hodil propocený dres do kouta a po studené sprše (teplou vodu někdo vypotřeboval) jsem se unavený po vyčerpávajících oslavách natáhl na gauč v naději, že se budu válet až do večeře, ale ono né, ono se to přihnalo, rozkázalo, zavyhrožovalo si to, o co všechno budu kratší, když rozkazy nesplním, a pak to šlo do sprch. Brblání by bylo k ničemu, tak jsem si prostě řekl, že to spískám. Po svém (s hajzlovským úsměvem při představě, kolik chyb bude muset její Tlapčenstvo opravit).

     Pozn. redakce: text v závorce ponechán v článku jen z toho důvodu, aby mohla být uplatněna následující vyhláška šéftlapky: za každé slovo podrývající autoritu vedení časopisu bude provinilec postižen jedním sesláním kouzla Rictusempra na libovolně zvolenou část jeho těla.

     Když se žák druhého ročníku probudí v sobotu ráno, může jít přímo na oběd. Když se v sobotu ráno probudí hráč famfrpálového týmu, musí si hodně zasprintovat, aby stihl snídani při tom všem, co musí před zápasem všechno stihnout. Já rád spím. Spím často. Dneska se mi ale nevstávalo úplně nejhůř. Poslední zápas sezóny, na ten se hráč vždycky těší. Ve tři čtvrtě na devět jsem vyhrábl zpod postele výstroj, kterou jsem na sebe naházel po cestě dolů do společenské místnosti. Ta vřela vzrušením, to mě ale nezpomalilo, protože snídaně byla zrovna priorita. Tři toasty s trochou másla a marmelády snězené se vším všudy (nepočítaje pár drobků na šarlatovém dresu) za méně než minutu, to je můj rekord.

     Všimli jste si už, jak děsně blbě se běhá s koštětem? To je taky nápad, běžet s ním v ruce. Na koštěti je přirozené letět, žjo. Jenže letět z hradu na hřiště by mi asi vyneslo hromádku odečtených bodů a sprdung od nějakého fialového. Tak jsem si zase zasprintoval, až mi zapínání helmy pleskalo o tváře. Když jsem dorazil do šaten, kapitán už kapitánoval. Napadlo mě, že dostanu malý trestík za pozdní příběh (= přiběhnutí), ale vzrušení ze zápasu o pohár bylo opojný, takže jsem nemusel dělat nic z toho, čím se mučí provinilci (ruční čištění bot celého týmu, které je hlavně po zápasech v blátivém počasí dost nepříjemné, nebo taky čištění potlouků zubním kartáčkem – oblíbená vychytávka kapitánů, neoblíbená u provinilců).

     „Poslední zápas sezóny! Poslední šance pořádně se protáhnout, zastřílet si, zaodrážet a v neposlední řadě i zachytat,“ usmál se kapitán a mimoděk si protáhl prsty na své pravačce. „Za posledních několik roků jsme na pohár nedosáhli. Letos to bude JINAK!“ Neb se začal dostávat do otáček. Zornice se mu pomalu rozšiřovaly, oblíbená droga začínala proudit do organismu. Já cítil hlavně poslední toast, který ne a ne být vpuštěn do království kyseliny chlorovodíkové. Rozhlížel jsem se po šatně. Cissi si zastrkávala své dlouhé zlaté vlasy pod přilbu, Niane bojovala se špatnou přezkou chrániče levého předloktí, kterou po pár pokusech přimět ji ke správné činnosti během vteřiny spravila formulí Reparo, dále tu posedávala Jane, která držela odrážečskou hůl s nedůvěřivým výrazem. „Někdo mi ji vyměnil! Tahle není moje!“ Potěžkala si hůl kolegyně Rebeccy, ale zavrtěla hlavou: „Tahle taky ne, moje je o trochu lehčí a vyvážená víc ke špičce, ne k rukojeti!“ Jak jsem tak počítal, bylo nás tu míň, než mělo být. Tím líp pro mne jako pro náhradníka, aspoň půjdu do hry hned.

     Neb zrovna připomínal staré známé věci, takže jsem neměl špatné svědomí, že neposlouchám a očumuju připravující se spoluhráčky. Lektvary, zdraví, systém střídání a tak dále, jak to známe. Rýpal jsem botou do krabice s míči a s úsměvem jsem sledoval, jak jsou potlouky netrpělivější a netrpělivější, jak je ten pohyb dráždí. Sotva je drátěné konstrukce udržely. „Nech tu bednu!“ zahučela Nia. „Dyť jo, se jen bavím.“ „Fakt sranda,“ ušklíbla se. „Až se jeden z těch dvou utrhne a srovná ti fasádu, to se zabavíme všichni.“ „Ticho! A soustředit se,“ zakročil kapitán a začal rozdělovat posty.

     Asi každý student se někdy dostane do pozice hráče, ale ne každý se dostane do zahajovací sestavy, do té skupinky, co jako první nastoupí na trávník, seřadí se před rozhodčím tváří v tvář soupeřům a startuje do vzduchu ze středu hřiště. Je to skvělej pocit projít se od šaten až do středu, to vám teda řeknu. Během prvních pár kroků se vám začne hrnout do těla tolik adrenalinu, že se začnete trochu chvět. Ne třepat jak ratlíci, ale spíš jako stéblo trávy v lehkém větříku. Prostě krása.

    „Nervózní?“ šťouchla do mě Ciss s širokým úsměvem, když viděla, jak fascinovaně pozoruju svoje chvějící se ruce. „Spíš zmotivovanej, natěšenej. Jak se odrazím od země, chvění bude to tam.“ „Jo, taky to tak mám. Fičák, co?“ „Si piš.“ To už jsme došli k řadě žluťasů.

     Při posledním kroku vzpurný toast sklouznul do žaludku, nepršelo, sem tam mrak, slunko neoslňovalo – prostě paráda. Jako druhý střelec jsem stál naproti Natalii Davis, kapitánce Mrzimoru. Nejdřív si podala ruku s Nebem, pak mě sjela pohledem a začala se smát: „Uvidíš skrz ty svářečský skla něco?“ Pch, moje lennonky jsou skvělý, co všichni maj?! „K vašim obručím trefím i poslepu, neboj, Nat.“ Prý „neboj“. Byl to jenom obrat, protože mrzimorští se na první pohled nebáli. Usmívali se, těšili se na hru.

     Ještě jsem si přitáhl uvolněný chránič pravé holeně (Nia na mě vyplázla jazyk, páč mi vždycky jako správně otravná patronka připomínala, že si mám výstroj celou zkontrolovat v šatně a ne až na poslední chvíli nebo snad až na koštěti) a zazněla píšťalka a už to byl ten nefalšovaný zápasový fičák.

     Někdy to trvá, než se člověk dostane do tempa. Prvních pár gólů byla klasická přetahovačka. Chvíli vede jeden, druhý dorovná. Od čtvrtého gólu už ale červená jela na trochu vyšší převod než žlutá. Zvlášť gólové série Owliane Nyctey McSnowy a Michelle Blueflame výrazně posouvaly skóre blíž k šarlatovému ohňostroji než ke žlutému. Někteří hráči přicházeli postupně. Zastřílet si, jako Esperanza Milagrosa, o jejímž švihu zápěstím pějou ódy všichni, kteří ty zpropadené střely nemusejí chytat, nebo Michelle Blueflame, brankářůdrtička, které žádná obruč není dost malá.

     Mezi přihlížejícími byly obě barvy hrajících kolejí, ale i fialoví přišli nakouknout. Teda nakouknout není to správné slovo. Profesor Orionis strávil na hřišti nejvíc času z fialovců a nejenom přímo na tribunách, ale i na ošetřovně, kde neústupně nutil nebohé hráče polykat prášky, když ti přitom mysleli jen na to, jak se co nejrychleji vrátit na zelenou plochu a vyfičet zas padesát stop do vzduchu. Takovému hráči okamžitě nedojde, že čím dřív tu hrůzu spolyká, tím dřív bude zase na hřišti.

     Ošetřovna k zápasům patří, ale mohla by být blíž hřišti. Jo a taky bylo dost nepříjemný bloudit po hradě, kde byly zpřeházené všechny možné dveře. Snad desetkrát jsem vlez do kumbálu nebo do sborovny, se divim, že jsem neskončil za trest ve sklepení. Fakt blázinec.

     S přibývajícíma hodinama přicházela únava. Na všechny. Já se dopoval lízátkama, jak mi bylo poraděno (co to je za slovo Merline? Existuje vůbec?!), takže únava neměla nárok. Navíc každá hoďka tréninku dobrá, ne? Když jsem tohle řek nahlas, Cissa po mě hodila nejenom škaredý pohled, ale i hrst burizónů. Očividně byla opačného názoru a chtěla mít co nejdřív hotovo. Dobře že je tu tma. Takhle jsem se nečervenal od té doby, co mi madam Pomfreyová řekla, že se jí líbí mé nové klapky na uši.

     Užít si každou minutku a napráskat camrál co nejčastěji do obručí protihráče, to je pro mne silná motivace. Byl jsem asi jediný, kdo tu později už jednoznačně rudou přestřelku chtěl táhnout až do večera. Jenže kapitán Brachnebel byl proti – holt si dobře procvičil svojí lapací pravačku. Po necelých sedmi hodinách sevřel hráč Mechacha prsty okolo malé, zlaté, okřídlené, kluzké, velmi často proklínané potvory jménem zlatonka a bylo vymalováno.

     Při oslavách v kolejce se našly pergameny s gratulacemi, mezi nima byl ale nejčastěji citovaný ten od profesorky Letitie te Tiby, ředitelky mrzimorské koleje. „To je milé,“ usmívala se Nia a bránila pergamen vlastním tělem, když jsem kolem tancoval s pohárem máslového ležáku na hlavě. Jane Mooren stále svírala odrážečskou hůl a pokyvovala hlavou nad souhrou vyvážení a snad si i přehrávala nejlepší zásahy. Sheila Lostris diskutovala s Cissou o tom, proč je odrážeč o tolik úžasnější post než brankář, a gestikulovaly u toho tak divoce, že bylo najednou víc ležáku v koberci než ve sklenicích. Sam Matthews ale oponovala, jí se na brankáři líbilo a nebála se to přiznat. Já radši zůstávám u zbožňování camrálu – nad střelce není, lidičky, to vím, a Nicol Rodrigez se ke mě s milým úsměvem přidala, kolegyně střelkyně! To už mi ale dopadla na rameno zkušená tlapa vrchního lva Nebelbracha, který se jen usmíval, páč cukání v jeho pravé ruce mluvilo za vše – nad zlatonku není, ANO, ŠÉFE! Hádky o postech vždycky trvají celou věčnost, ale nikdy nás to neomrzí.

     Hráči se smísili s fanoušky, kusy transparentů se válely po celé místnosti a mokvaly pod cákanci ležáku a limonád. Prostě jako vždycky.

     Když se člověk měl čas konečně pořádně nadechnout, zůstala jediná věc, na které záleželo: pohár patří po třech letech zase Nebelvíru. Na krbu už natěšení fanoušci několik dní (od zápasu se Zmijozelem) leštili místečko, kam ten nablýskaný skvost na konci roku postavíme.

     Rozloučit se s famfrpálovou sezónou zápasem s Mrzimorem bylo příjemné. I když teda ta hromada propocené výstroje vedle mé postele je slovu „příjemný“ vzdálená asi jako od paty trpaslíka k temeni horského obra. Kdyby se ta kupa smradu vyždímala, byla by z toho potopa jak v Troubkách. Díky Godrikovi za domácí skřítky. Tak mě napadlo, co by ze všeho nejlíp vyjádřilo cenu tak velkého vítězství, jako je tahle výhra famfrpálového poháru: nablýskaný honosný pohár naplněný až po okraj potem hráčů vítěze, který ze sebe vymačkávali během všech zápasů. Tak chutná vítězství! Merlinudík.

     Poznámka redakce: Jassem Rinal se omlouvá, i famfrpáloví hráči mají své dny.